Džingischánovy koně i písně

17. 1. 2011 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2010

Mongolsko není jen kolébkou hrdelního zpěvu, ale také dalšího, neméně vyhraněného žánru, pro který se ustálil název long song, tedy dlouhá píseň. Charakterizují jej spíš proporce nežli absolutní délka: příkladem je třeba čtyřminutová píseň, která obsahuje jen deset slov. Jedná se o formu úzce spjatou s krajinou mongolskou pastvin: “Ve stepích nejsou vysoké hory, ale pozvolné hřbety, a písně jsou podobné. Ty nejstarší dlouhé písně jsou z doby Čingischána,” tvrdí zpěvák Ilchi ze skupiny Hanggai. Byl by ale velký omyl očekávat, že dlouhé písně jsou něco jako asijské ukolébavky. Naopak, sdělení se přesouvá ze slov do intenzity výrazu, dlouhé písně slouží interpretovi aby předvedl to nejvyšší mistrovství. Tak například, hlas mongolské zpěvačky Urny, která u nás kdysi vystoupila v rámci Mezinárodního weekendu žen, se v těch nejintenzivnějších pasážích barvou podobá sopránsaxofonu. A právě Urna získala hlavní roli ve filmu The two horses of Genghis Khan. Zpěvačka se v téměř autobiografickém příběhu vrací do Mongolska s dvojím úkolem: zrestaurovat dvoustrunné housle morinhuur, zničené Číňany za kulturní revoluce, a najít chybějící sloky v písní Dva Džingischánovi koně, která je i názvem filmu. Vrací se ale do úplně jiné země, než bylo Mongolsko za časů její babičky: cestuje autobusem, který uvízne v bahně, podaří se jí proniknout na svatební oslavu, jejíž hosté ale žádné staré písně neznají. Nakonec se jí ale přece jen podaří najít šamana, který jí snad navede na správnou stopu.

Z článku v Rock & Pop, 2010/10


Rubriky

Poslední články