Čankišou, z Brna do Pakistánu a na Réunion

12. 5. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

Brněnská kapela Čankišou má na překračování jazykových bariér účinný recept: sází na rytmickou energii a zpívá ve fiktivním jazyce, připisovaném lidu Čanki. Koncem dubna pokřtila své čtvrté album Lé La, na němž hostuje fyzický básník a archetypální rapper Petr Váša. Název i několik písní inspirovala cesta na ostrov Réunion, kde skupina koncertovala před rokem a půl.

Loni v listopadu, v napjaté politické situaci, vystoupili Čankišou už podruhé v pákistánské kulturní metropoli Lahore na World Performing and Visual Arts Festivalu, odkud si přivezli další hudební inspirace i filmové záběry pro svůj videoklip Zuha, který zachycuje také jejich příležitostného spolupracovníka, spirituálního zpěváka Saina Zahoora. Ten mimochodem získal roku 2006 cenu BBC World Music Award.

Název nového alba i dvě písně jste si přivezli z ostrova, který leží uprostřed Indického oceánu. Jak k tomu vlastně došlo?

Mimo vystoupení na festivalu s námi pořadatelé za účelem propagace objížděli celý ostrov, a jednou jsme se tak dostali na celonoční jam session v místní pizzerii, kde s námi hrála údajně největší dechovka v celém Indickém Oceáně. Kapelu vedla krásná kreolská míšenka, která hrála na buben, muzikanti příliš neřešili nějaké ladění, ale šli do toho naplno. Početná dechová sekce trochu připomínala Balkán, a v repertoáru měli skutečně balkánskou lidovku Kustino Oro, kterou například natočil Goran Bregovic


. Pozdě k ránu, když už v pizzerii zůstaly jen bicí, došlo k nádhernému vyvrcholení, všichni začali zpívat. My jsme se k té písničce po návratu vrátili, a protože jsme ten jam natočili, podařilo se nám dodatečně dvě skladby s pomocí pořadatelů identifikovat. Pocházejí od Alaina Péterse, jehož hudbu považují obyvatelé Réunionu za národní poklad. A název alba, Lé La, je kreolská odpověď na pozdrav.

To je místní klasik, a jeho styl maloya bývá označován za réunionskou paralelu amerického blues. Ale je daleko syrovější.

Ta písnička stála jen na zpěvu a rytmu. Vedle bubnů měli i takovou zvláštní perkusi. Jmenuje se kayamb, my jsme si ten nástroj přivezli, je velmi neskladný a křehký, vypadá jako vál na nudle, držíte ho a třesete s ním oběma rukama. Takže, výsledkem naší cesty byly dvě místní písně a jedna balkánská pohřební balada, které jsme ovšem dodali africký taneční rytmus. Už jsme si také stačili vyzkoušet jak hýbe sálem.

A z Pakistánu?

Inspirovali nás muzikanti, které tam vidíte všude na ulicích s takovým hodně hlasitým kovovým nástrojem, chimta. Ti hráči jsou strašně chudí, na ulicích bydlí, a když je potřeba, nástroj jim poslouží i jako zbraň. Je to těžký kus železa, vypadá jako kleště na obracení indického chleba v peci. Když je příležitost, hrají na svatbách, chimta všechny ostatní bicí přehluší. My jsme ten nástroj použili ve skladbě Zuha, která je podkladem pro náš klip. Zpěvák Čankišou Karel Heřman jezdí v rikše po Lahore a nabírá kapelu a nakonec i Saina Zahoora. Jinými slovy, kapela okouzlená Pakistánem si odváží svého guru až domů do Brna.

Vy s Čankišou hrajete na saxofon a na didgeridoo, nástroj, který u nás byl před patnácti zcela neznámý. Jak jste se k němu dopracoval?

Poprvé jsem didgeridoo uviděl v Brně někdy kolem roku 1994, hráli na něj nějací kluci z Austrálie. Strašně mě to začalo zajímat, didgeridoo jsem neměl, ale brzy jsem zjistil, že podobně se dát hrát na jakoukoli trubku, a tak jsem to zkoušel s plastovou rourou. Pak jsem se učil cirkulační dýchání. Bylo mi devatenáct, a protože jsem neměl nikoho, kdo by mi to vysvětlil, trvalo mi asi tři měsíce, než jsem na to přišel. Didgeridoo jsem si nakonec vyrobil z dubové větve, kterou jsem rozřízl, vydlabal a slepil. Další didgeridoo, na které hraju ve skladbě Zuha, je z meruňky.

Co v kapele posloucháte? Máte nějaké společné oblíbence?

Čankišou hraje tak, jak hraje, protože každý posloucháme něco jiného, a máme se tedy čím navzájem překvapit. Já jsem třeba dříve dělal divadlo, a když jsem se rozhodoval, že budu dělat hlavně hudbu, nejvíc mě brala Hedningarna ze Švédska, a taky Zap Mama, hudba Etiopie, Madagaskaru i Balkánu.

Když vstřebáváte hudbu z Pakistánu i Réunionu, nenapadlo vás někdy zkusit něco z Moravy či Slovenska?

Úmyslně se tomu vyhýbáme, neradi bychom zněli jako kapely, které jsou tímhle směrem orientované, třeba Tomáš Kočko nebo Čechomor. Ale kdykoli jedeme někam za hranice, lidé to v naší hudbě najdou. Tak třeba, v Pakistánu nás měli za vyhraněné představitele české či moravské hudby, i když se o to nijak nesnažíme a spíš naopak nasáváme vlivy zvenčí.

Což se ale změní, když hrajete třeba na fujaru.

K tomu došlo na našem posledním albu ve skladbě Borrega, což znamená španělsky Ovečka. Ale zní to spíš jako z Valašska. Etnické nástroje mají jeden společný rys: potýkají se s laděním, a nutí vás hrát určité typické melodie. Takže se tomu buď podřídíte, anebo je používáte hodně střídmě.

Vaše stávající image stojí na teorii o lidu Čanki, etniku jednonohých, jehož dosud neznámou hudbu i jazyk objevujete. Byl vznik Čankišou součástí této teorie, anebo jste ji vymysleli až za chodu kapely?

Já to zatím ještě nikdy neodtajnil, mám to tedy udělat? Když jsme začali hrát, nechtěli jsme aby to byly jen tóny. Naše hudba musí mít příběhy, a za každou písní by tedy měla stát nějaká myšlenka, zápletka, někdy velmi detailní. Příběh tu píseň drží ve zvolené náladě. A když ty příběhy vytváříte, začnou být docela realistické, a tak jsme si říkali: nejsou to vlastně příběhy z nějaké dosud neznámé kultury?

V cizině ale tuhle okolnost nemůžete vysvětlovat tak podrobně, jako u nás. Jak berou váš fiktivní jazyk posluchači venku?

Spíš než k fiktivnímu jazyku bych to přirovnal k automatické kresbě: uvolníte mysl a ruku a ta sama od sebe začne něco malovat. To je totéž, co vytváří Karel svým intuitivním zpěvem. Vykreslí příběh v jazyce, který se vlastně rodí v improvizaci, a přitom zní tak přirozeně, že mu uvěříte. Tak například, v Pakistánu jsou přesvědčeni, že zpíváme v nějakém evropském jazyce.

Laik by si myslel, že když někdo zpívá vymyšlená slova, nemůže ho ohrozit, když zapomene text, protože si vždycky dokáže vymyslet nový. Není to ale naopak? Příběh, který vznikne improvizací, pak už platí napořád?

Ano, to je náš záměr, ta píseň má dané emocionální poselství, a také stálou hudební stavbu i text. Před nahráváním si ten text samozřejmě musíme napsat, abychom ve studiu nezpívali každý něco jiného.

Réunionská maloya vznikla z písní otroků na třtinových plantáží a proto se jí přezdívá “réunionské blues”. Zpěvák a kytarista Alain Péters (1952-1995) vydatně přispěl k jejímu návratu, a díky svému talentu i předčasné smrti se stal v hudbě Indického oceánu legendou. Poslouchal francouzské šansoniéry, Led Zeppelin i hudbu z Réunionu, s výjimkou krátkého výletu do Francie strávil celý svůj život na domovském ostrově. Kombinoval maloyu s progresivním rockem, neúspěšně bojoval s pitím a ve věku 43 let zemřel na infarkt. Na jeho počest vyšlo roku 2003 album Hommage a Alain Péters, za účasti zpěváka a hráče na kayamb, Danyela Waro

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2008/4