Petr Dorůžka - World Music » Budapešťské kluby: Skrytá tvář velkoměsta

Budapešťské kluby: Skrytá tvář velkoměsta

24. 12. 2012 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2012

Největším hudebním magnetem Budapešti je srpnový megafestival Sziget. Pokud ale maďarskou metropoli navštívíte v jiném měsíci, hudby se do sytosti nabažíte v početných klubech, jejichž nabídka nečekaně převyšuje pražské zvyklosti.

Unikátní příležitostí k seznámení byla přehlídka Od pramene k oceánu. Pro úzký okruh zvaných hostí ji zorganizoval Csaba Lökös, který je v obrovité struktuře Szigetu šéfem podia world music. Název akce, citace z maďarské básně, symbolizuje propojení kořenů z fuzemi, její náplní byla čtyřdenní expedice po žánrově pestrých a zaměřením zcela unikátních klubech. Na vysloužilé lodi, zakotvené u pravého břehu Dunaje, je klub A38, v němž se hrají fuze i elektronika, zatímco Fono nabízí world music i tradiční hudbu. Stojí v tiché části města mimo centrum a funguje též jako plodné CD vydavatelství. Uvnitř budovy je několik sálů, které ústí do dvora se stoly a ohništěm, na němž je při zvláště významných koncertech umístěn kotlík s nějakou typicky maďarskou specialitou. “Každý týden máme 4 koncerty, taky se u nás hraje jazz, pořádáme festival, všechna ta jména s nimiž jsme před 17 začali, včetně muzikantů ze sousedních zemí, jsou teď známé osobnosti, například Boban Marković. Na začátku dnešního koncertu tu sice je jen málo lidí, ale o půlnoci bude plno, tak to u nás v Budapešti chodí,” - vysvětluje vedoucí klubu Fono. Vrcholnou skupinou večera byl Dresch Quartet vedený saxofonistou Mihály Dreschem. Ten patří k unikátním postavám maďarské scény, čerpá z moderního jazzu a zároveň z tradiční maďarské hudby, střídá saxofon s lidovými flétnami a oporou jeho současné sestavy je virtuozní hráč na cimbál, Miklós Lukács.

Dresche fascinují pastýřské flétny, na které ale nelze hrát složitější melodie, a tak se rozhodl počet dírek rozšířit, aby se na flétnu dalo hrát podobně jako na saxofon. Nově vzniklý nástroj pojmenoval fuhun, a stejně nazval i své poslední album.

Kluby jsou ale jen jedním z článků velmi členitého spektra: hraje se v restauracích i v koncertních halách, na poslední přídavek navazují spontánní unplugged produkce na schodišti honosných sálů. Na odpočívadle získávají návštěvníci z ciziny první taneční lekce v disciplíně v Maďarsku známé jako tanc-ház, což je v doslovném překladu venkovská tančírna a tedy legitimní předchůdce pozdějších diskoték. Právě toto jméno získalo revivalistické hnutí, které vzniklo před 40 lety v době začátků skupiny Muszikás a zpěvačky Márty Sebestyén. Ve své podstatě šlo o folkařský underground, který byl revoltou proti folklorním megaansámblům, vytvořeným v totalitní éře podle sovětského vzoru. Hudebníci tehdy navzdory obstrukcím Ceausescova režimu vyjížděli sbírat lidové písně do horských oblastí Rumunska, kde žije početná maďarská menšina.

Sluší se ale dodat, že totalitní éra byla v Maďarsku mnohem liberálnější než v husákovském Československu. Protikomunistická revoluce byla sice roku 1956 krvavě potlačena, ale v dlouhodobé perspektivě útlak zmírnila. V době normalizace se Budapešť stala častým cílem fanoušků z Československa. Už tehdy se tu konaly obrovské koncerty skupin, jejichž vystoupení bylo u nás v době normalizace zhola nemožné. “Pracoval jsem třeba na koncertech Human Rights, kde vystoupil Sting, Peter Gabriel, Youssou N’Dour, Bruce Springsteen, ” vzpomíná Csaba L‹kös. “Jiným příkladem byl koncert na fotbalovém stadionu s Tinou Turner, ale stejnou měrou mě zajímala lidová hudba, a spolu s kolegou jsme vedli Kalaka Folk Festival, v krásném prostředí na zámku.”

Budapešť ovšem není jen epicentrem maďarských hudebních stylů, ale také mezinárodním tavícím kotlíkem, který přitahuje hudebníky ze Západu i Východu. Vznikají tu národnostně smíšené skupiny, v nichž působí hudebníci z kulturně tak odlišných států, jako je Maroko, Izrael anebo Arménie. Budapešť se stala například základnou skupiny Děti Picasso, která je původem z Moskvy, a v jejímž čele stojí arménská zpěvačka Gaya Arutyunyan se svým bratrem. Ta mezi účinkujícími chyběla - se svým dalším projektem, punkrockovým baletem totiž právě odjížděla na festival Na jednom břehu do Hradce Králové. “Když jsme žili v Moskvě, procestovali jsme celé Rusko, ale při každém výjezdu do Evropy jsme museli žádat znovu o viza. Tehdy nastala ta správná chvíle se přestěhovat - tak jsem si spakovala kufr a odjela.”

Budapešťská scéna nabízí i kouzelné paradoxy. Zatímco většina hudebníků vytváří z tradičních vlivů fuze, skupina vedená primášem Janosem Csikem postupuje opačně: vybírá si z maďarských hitů, které upravuje do tradičního zvuku, a u maďarského publika tím získala elitní postavení.

Když se z Budapešti vydáte kousek proti proudu Dunaje, dostanete se do malebného městečka Szentendre, které je centrem srbské komunity. Předkové hudebníků ze skupiny Söndörg‹ se zde usadili, když utíkali z Balkánu před tureckými vojsky. Hudebníci hrají na nástroje na první pohled běžné, ale ve skutečnosti jsou to lokální varianty: toto není kontrabas, ale basa-tambura, a tahle pětistrunná kytara je ve skutečnosti loutna tambura. Basa-tambura je na rozdíl od kontrabasu opatřena kovovým okem, lidoví hudebníci totiž na tento rozměrný nástroj často hráli při chůzi.

Vrcholný koncert přehlídky probíhal v samotném centru města. Interiér klubu Akvarium působí jako drsná garáž pro autobusy, ale na programu byli Parno Graszt, dnes ta nejlepší maďarská romská skupina, která mnohokrát koncertovala i u nás. Ale zatímco na zahraničních koncertech divák vnímá jak muzikanti - i když velmi úspěšně - přece jen musí překročit kulturní bariéru, tady byli mezi svými, Romové se v publiku mísili s bílými a vřelá atmosféra připomínala spíš pouliční radovánky v San Franciscu v 60. letech nežli středoevropskou metropoli 21. století.

Původně psáno pro Rock & Pop, 2012/10


Rubriky

Poslední články