Bretaňský bard Yann Fañch Kemener zpíval poprvé v Česku

15. 10. 2012 | Rubriky: Články, UNI, 2012

Skotsko, Bretaň či Irsko neláká návštěvníky jen scenérií, ale i hudbou. Styly, díky jazykové spřízněnosti označované jako keltské, navíc ovlivnily řadu tuzemských kapel. Specifickou stránku tohoto trendu jsou keltské festivaly, od Svátku keltské kultury Beltine, letos pořádaného v Náměšti nad Oslavou v noci z 30. dubna na 1. května, až po obří akci Festival Interceltique v bretaňském přístavu Lorient. Vzácnější jsou koncerty autentických umělců z keltské zóny na českých podiích. Unikátním počinem bylo turné zpěváka Yanna Fañche Kemenera, jednoho z veteránů bretaňského hudebního revivalu, na jehož počátku stál Alan Stivell.

Yann Fañch Kemener pochází z bretaňského vnitrozemí, u nás vystoupil se svým dlouholetým kolegou, violoncellistou Aldo Ripochem. To, že ho nedoprovázejí bretaňské dudy, harfy či bombardy ale neznamená, že by se odkláněl od tradice. V Bretani se totiž zpívaly buď baladické příběhy bez nástrojů, anebo se hrálo k tanci bez zpěvu, a pokud tedy Kemener zvolil komorní doprovod violoncella, má mnohem blíž k tradičním formám než jiní zpěváci s doprovodem kapely. Následující rozhovor vznikl emailem, autor děkuje občanskému sdružení Rond i Barce Fabiánové za zprostředkování a Janu Táborskému za překlad.

Řada mezinárodních festivalů sleduje myšlenku keltské vzájemnosti, což vyjadřuje přívlastek “interceltique”. Co mají jednotlivé větve keltské hudby společného?

Keltská vzájemnost se zrodila v devatenáctém století, průkopníkem byl sběratel Hersart de la Villemarqué [který zapsal bretaňskou epickou sbírku Barzaz Breiz, pozn aut]. Ve dvacátém století se tato myšlenka zhmotnila na Interkeltském festivalu v Lorientu, jehož iniciátorem byl Paolig Montjarret, zakladatel trendu bagadou, což jsou kapely vytvářené po vzoru skotských dudáckých ansámblů. Tato setkání přispěla k dalšímu mapování tradic v keltské diaspoře na celém světě.

Ty vazby s diasporou jsou skutečně široké - v Lorientu vystupují nejen umělci ze Skotska, ale také z Kanady z oblastí se silnou skotskou komunitou. Lorient dokonce inspiroval “interkeltské” festivaly ve španělských regionech Galícii a Asturias, kde se dnes už sice žádným keltským jazykem nemluví, ale dokladem kulturní spřízněnosti jsou hudební nástroje a styly. Jako zpěvák vystupujete raději na velkých festivalech, nebo spíš v intimnějším prostředí?

I když na velkých festivalech koncertuji velmi často, preferuji těsnější kontakt s publikem v malých sálech. Mám rád přímou komunikaci, tím spíše, že na koncertech je potřeba řadu věcí vysvětlit.

Obdržel jste Ordre de l’Hermine, řád pojmenovaný podle hermelínu, kožešiny hranostaje kdysi vyhrazené jen vladařům, která je navíc klíčovým znakem bretaňské heraldiky. Můžete nějak význam této ceny přiblížit?

Vyznamenání uděluje za zásluhy o jazyk a kulturu Bretaňský kulturní institut. Ten byl založen prezidentem Giscardem d’Estaing v roce 1978 při jeho návštěvě Bretaně.

Tradiční bretaňské zpěvy byly vyhrazeny spíše mužům, nebo se v nich uplatňovaly i ženy?

Ve venkovské bretaňské společnosti se to nerozlišovalo, ale do současnosti byl zpěv přenesen především díky ženám.

Kde jste studoval bretaňský zpěv? Váš vrstevník Erik Marchand se například učil u Manuela Kerjeana.

Měl jsem štěstí na pěvecké vzory, jako byl zmíněný Emmanuel Kerjean, Albert Boloré, Eugčne Grenel, Jean Poder. Ti se ale nestavěli do role učitelů, byli součástí tradice. Když nám své znalosti předávali, byl to zcela přirozený proces. Tradičně se zpívalo bez doprovodu a teprve v sedmdesátých letech, pod vlivem folku, začali zpěváci, a já mezi nimi, vystupovat s muzikanty.

Odkud čerpáte repertoár? Z písňových sbírek? Z archivních nahrávek?

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem natáčel lidové zpěváky na venkově, vytvořil jsem si rozsáhlý archiv terénních nahrávek. Existují také sbírky, především z devatenáctého století, ke kterým se vracím.

Umění tradičních zpěváků často vychází ze starých epických zpěvů, ve Finsku například z Kalevaly. Ovlivnila vás nějak její bretaňská paralela, Barzaz Breiz?

Ve vší skromnosti jsem se snažil gwerz, tedy žánr epických bretaňských balad, navrátit do jeho výsadního postavení. Předtím ty zpěvy prakticky zmizely ze světa a přežívaly jen ve vzpomínkách.

Psáno pro UNI, 20012/4

foto (c) Barka Fabiánová barkafabianova.net


Rubriky

Poslední články