Petr Dorůžka - World Music » Boogie woogie z kraje muezzínů

Boogie woogie z kraje muezzínů

17. 12. 2007 | Rubriky: Články, UNI, 2006

Alžírský přístav Oran není jen rodištěm dnes tak populárního stylu rai, hrála se zde i andaluská a sefardská hudba, kterou sem před 500 lety přinesli Arabové a Židé odsunutí ze Španělska. Pianista Maurice el Médioni se narodil roku 1928 španělským rodičům v oranské sefardské židovské komunitě. Jeho otec a strýc tu vlastnili hudební kabaret, který byl prý vzdálenou obdobou podniku Rick’s Café z dnes už klasického filmu Casablanca. Maurice dokonce vyrůstal ve stejné době, v níž se Casablanca odehrávala: uprostřed druhé světové války. Alžírsko se tehdy ocitlo pod kontrolou francouzského kolaborantského režimu ve Vichy, ale po osvobození roku 1942 se stalo spojeneckou základnou, a samotné město Alžír bylo dočasným sídlem exilové vlády generála de Gaulla. Médioni je dodnes aktivní jako muzikant, žije v Marseilli, před několika lety vystupoval v Praze.

Jak se vlastně Oran lišil od jiných měst Maghrebu?

Oran byl nejživější město severní Afriky. A jeden z nejdůležitějších přístavů. Žila tam španělská, francouzská, arabská a židovská komunita. Konkurovala mu jen Casablanca v Maroku. Svobodná atmosféra se tam udržela až do roku 1954, kdy začala alžírská válka, pak tam docházelo k atentátům, sabotážím.

Váš učitel piana byl Žid či Arab?

Já byl samouk. Dodnes neznám noty. Vše co hraju nosím v hlavě.

A kdy jste poprvé vystoupil na veřejnosti?

Když mi bylo 14 let, v baru kam chodili američtí vojáci. Tehdy jsem ještě nehrál jazz, ale francouzské kabaretní písničky. Tehdejší hity. Mezi těmi vojáky byli černoši a muzikanti. Požádali o svolení, sedli si k pianu a hráli boogie woogie. Já to sledoval a strašně se mi to líbilo, učil jsem se od nich.

Vy jste natočil své poslední album v New Yorku, s jedním z nejvýznamnějších hráčů na conga z Kuby, Roberto Rodriguezem. Povrchní posluchač by v tom možná viděl rutinní fuzi - ale vy máte k latinské hudbě hlubší vztah. Setkal jste se s ní už během dospívání?

Po boogie woogie jsem se naučil rumbu. V Oranu byli také vojáci z Portorika, a ti hráli kubánskou hudbu. Když mě viděli u piana, připojili se s kytarou, bubny. Nebýt těch Portorikánců, v Oranu bych latinskou hudbu neslyšel.

Vaši předci byli ze Španělska, jak vás to ovlivnilo?

K hvězdám španělsky zpívané hudby tehdy patřil Carlos Gardel, zpíval tango. Také jsem poslouchal flamenco.

Váš strýc byl vedoucím orchestru a také učitelem slavné židovské zpěvačky Reinette L’Oranaise. Hrál jste s ní někdy?

Více než 45 let. Ona měla dva pianisty: Mustapha Skandraniho z Alžíru a mě z Oranu. Každý z nás hrál úplně jinak, Skandrani měl spíš klasický přístup, a když chtěla moderní repertoár, zpívala se mnou. Cheikhu Rimitti jsem znal od roku 1951, hráli jsme ve stejném místě, Sidi Abed, kde jsou náboženské slavnosti, na půl cesty mezi Oranem a městem Alžírem. Rimitti tehdy zpívala hodně drsná slova, v tradici lehkých ženštin z barů, které tak chtěly přilákat co nejvíce zákazníků. Později se trochu zmírnila, ale ve své době to bylo mnohem provokativnější než co tady v Evropě znáte třeba od Jane Birkin.

Khaled vás přizval, abyste hrál na jeho posledním albu Ya Rayah. Jak to probíhalo?

Udělal mi velkou radost. Při natáčení v Paříži jsem se setkal s kytaristou M’Hammed Blaoui, neviděl jsem ho 40 let, od vyhlášení alžírské nezávislosti. Jeho žena plakala. [Khaled na toto téma: Pro mě bylo shledání těch dvou muzikantů větší zážitek než prodat 100 000 desek. Byla to velká síla, bál jsem se že Blaoui dostane infarkt.]

Ke zlatému fondu alžírské hudby patří i evergreen Ya Rayah o exilovém osudu, který se zpívá od Oranu až po Izrael, Řecko a Indii. Nemáte ho náhodou také v repertoáru?

Mám. I když hraju především vlastní skladby, tak tohle je jedna z mála výjimek. Její původní nahrávku mám na kazetě už přes 30. let, tehdy nikoho nezajímala, až ji znovuobjevil Rachid Taha na svém albu Diwan.

Většina alžírských zpěváků, kteří se usadili ve Francii, se v obavách před fundamentalisty dlouhá léta bála koncertovat v Alžírsku - ale váš krajan Rachid Taha se nedávno zmínil, že by to zkusil. Vy o tom neuvažujete?

Mnohokrát mě žádali, abych přijel do Alžírska, ale zatím jsem to nikdy jsem to neudělal, situace se mi nikdy nezdála dost bezpečná.

Z článku v UNI, 2006/12


Rubriky

Poslední články