Petr Dorůžka - World Music » Aynur, kurdská Johanka z Arku

Aynur, kurdská Johanka z Arku

27. 1. 2007 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2007

Když se narodíte v Turecku jako příslušník kurdské menšiny, a navíc jako žena, hlasivky musíte napínat mnohem víc nežli vaši majoritní sousedé. To potvrdil i koncert kurdské zpěvačky Aynur na posledním hudebním veletrhu Womex v Seville, který posunul měřítka pro hudbu z Turecka i středního Východu hodně vysoko. I když Aynur vystačila s doprovodem tradičních nástrojů, absence elektrických kytar či kláves naštěstí koncertu nedodala žádnou muzeální příchuť. Skladby vrcholily v perkusivní smršti velkých tamburín, Aynur s ledabylou elegancí spojovala delikátní ornamenty s neuvěřitelným hlasovým nasazením.

Písně z jistých východních zemí včetně oblastí kde žijí Kurdové připadají cizincům extrémně smutné, jako žalostné lamentace. Má to nějakou příčinu?

V častým tématům naší hudby patří emigrace, ztráta blízké osoby, a dokonce i humanitární problémy. To jsou příběhy, které byly po staletí součástí našeho života. Já jsem se je naučila zpívat od těch starších, kdo žili v naší vesnici.

Kdo původně ty tradiční písně a příběhy zpíval?

Byla to postava minstrela či barda zvaného dengbêj , který přinášel zprávy a vyprávěl legendy a eposy. Některé trvají třeba 12 hodin, začne se v noci a skončí ráno. Dengbêj musí mít dobrou paměť, vše zpívá zpaměti. Cestuje po vesnicích v Iránu, Iráku, Syrii, Turecku - tam všude žijí Kurdové. Ta tradice je založena jen na hlase, deng znamená hlas, bêj je vypravěč. Ale časem se začaly používat perkuse i strunné nástroje, jako loutny setar či housle kemenče.

Předpokládám, že tu tradiční roli minstrelů-dengbêj měli spíš muži?

Fungovalo to takhle: ti muži po vesnicích sbírali písně lokálních zpěváků i zpěvaček. Přebírali i písně, které byly původně vyprávěny ženami. A také máme moderní minstrely, jedním z nich Sivan Perwer. Když byla kurdská hudba zakázána, on se nebál riskovat a nakonec musel odejít do exilu. My mladší jsme se od něj spoustu věcí naučili.

On žije v exilu už 30 let. Může se vrátit anebo je pořád v Turecku zakázán?

To je trochu komplikované. Jako zpěvák už není zakázán, potvrdily to turecké úřady, ale kdyby přijel, mohli by ho zatknout, protože uveřejnil cosi protistátního na svém webu.

Jaké je situace dnes? Není těžké být kurdskou zpěvačkou v Turecku?

Ty problémy jsou jak společenské tak individuální, nemůžete je oddělit. Což je ostatně téma mé nejslavnější písničky, Kece Kurdan, Kurdské děvče, kterou mimochodem napsal právě Sivan Perwer. Ta je o paralelním problému Kurdů i žen v Turecku. Jako ve většině zemí středního Východu, ženy jsou u nás vnímané jako podřadné členky společnosti, nemají žádnou osobní svobodu. K těžkému životu mi tedy úplně stačí být ženskou. Pokud jsem ještě Kurdka, tak se to tím násobí.

V Turecku nakonec tu písničku zakázali?

Kdyby se tolik neprodávala, tak by ji nezakázali, protože vědí že zákaz je ta nejlepší reklama. A protože ten ohlas byl velký, nakonec jim nezbylo než zakázat její vysílání. Text je o ženském znovuzrození, vyzývá ženy aby hájily svá práva proti dominantnímu postavení mužů, aby se vzdělávaly. Takže v jedné nahrávce se střetly 3 provokativní faktory: ženský, kurdský i popularita. Ale ohlas se tím zákazem nezmenšil.

Jaké to tedy je balancovat na hraně cenzury?

Čím silnější medium, tím obtížnější je do něj proniknout. Nepustí vás do televize, tam vládne autocenzura. Natočili jsme videoklip a dali inzerát do novin, jestli se najde dostatečně odvážná TV stanice která by ho chtěla vysílat. To mělo docela ohlas. Musíme čelit předsudkům, naši hudbu vždycky hodnotí až na druhém místě, prioritou je kurdský původ. Že jsme Kurdové a že ty písně jsou o svobodě. Teď už nás nezavírají do vězení, ale zdaleka to ještě není vítězství.

Koncert Aynur, Womex 2006, na videu Mondomix

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2007/2


Rubriky

Poslední články