Arménské záliby britských posluchačů

18. 6. 2007 | Rubriky: 2007,Články,UNI

Je jaro 2006, a v Brixtonu, londýnské výspě jamajských přistěhovalců, probíhá předávání cen BBC pro world music. Hlavní celebritou i konferenciérem večera je jihoafrický trumpetista Hugh Masakela, který vzpomíná, že právě v této omšelé budově zvané Brixton Academy viděl poprvé Boba Marleyho, Fela Kutiho, Kinga Sunnyho Ade i další velikány černošské hudby. Na podiu či projekčním plátně se střídají kapely z Balkánu, Afriky, Alžíru i Pákistánu – které získaly prvenství v celkem 9 kategoriích. Jejich jména jsou veřejnosti známá už několik týdnů. Jediným skutečným překvapením ceremoniálu je vítěz v desáté kategorii. K anketě, v níž hlasují odborníci, ji jako ozdobu přidala pořadatelská BBC. Je to cena rozhlasových posluchačů, nevypočitatelná veličina, která nesleduje objevy sezóny, ale spíš dlouhodobé trendy, hudbu která zrovna v anketách nevítězí, ale představuje tu příslovečnou tichou vodu, která břehy mele. Roku 2005 ji získal bulharský saxofonista Ivo Papasov, o rok později se 20 000 hlasujících posluchačů Radia 3 BBC (které je obdobou naší Vltavy) rozhodlo pro Armenian Navy Band.

I když prvenství v posluchačské kategorii je přísně utajováno až do jeho vyhlášení na podiu, přesto existuje relativně diskrétní cesta jak je zjistit alespoň s denním předstihem. Pokud jste novinář a v průběhu zvukových zkoušek odchytáváte umělce k rozhovoru v zákulisí, na dveřích šaten snadno přečtete štítky se jmény účinkujících, včetně vítěze ceny posluchačů BBC.

Armenian Navy Band ovšem čítá přes deset členů. Početnou sestavu tentokát zastupuje její vedoucí, bubeník Arto Tuncboyaciyan. Jeho vystoupení je na samé hranici bizarnosti, instrumentář orchestru zastupují dva “nalezené” nástroje. Lahev od piva nahradila flétnu, igelitový pytlík měl funkci bubnu. Navzdory očekávání to nevyznělo jako nejapná parodie, Arto má totiž lahev od piva i ve stadartní výbavě své kapely. V Brixtonu byl zdecimovaný cestou i jet-lagem, a i když působil duchem nepřítomně, jeho mysl nebyla v New Yorku, kde se zbytkem ansámblu žije, ale v Arménii: “Naše kapela reprezentujeme hlas humanity, a pokud jsme tedy získali cenu, znamená to vítězství humanity. Dnes je v Arménii navíc Den Matek, to dobře ladí dohromady.”

Arto vysvětluje, že název jeho skupiny, v překladu Arménská námořní kapela, je skrytou provokací – vnitrozemská Arménie totiž žádné námořnictvo nemá. V sestavě jsou jak arménské – či spíše středovýchodní – nástroje jako housle kemenče či citera qanun, tak i klávesy a jazzové dechy, výsledek zní jako hlaďounká, ale muzikantsky vynalézavá fuze. Pro lovce syrových hudební kořenů možná zklamání, ale určitě ne nějaký podbízívý mainstream. Arto své hudbě říká “avant garde folk music”.

V istanbulském kotli

Arménskou kulturu a dějiny nejlépe charakterizují dvě slova: exil a diaspora. Před dvěma tisíci lety mělo královstí Arménie rozlohu srovnatelnou s dnešním Tureckem a sahalo od Středozemního ke Kaspickému moři. Dnes je Arménie zhruba dvacetkrát menší, a z celkového počtu 9 milionů Arménů žije pouhá třetina v Arménii, nejznámějším arménským exulantem byl spisovatel William Saroyan.

Arto Tuncboyaciyan se narodil poblíž Istanbulu, a jako hudebník se prosadil nejprve v Turecku, pak v Evropě, a ve svých 24 letech se přesunul do USA, kde hrál s Al Di Meolou, Joe Zawinulem i s Paulem Winterem. Armenian Navy Band založil roku 1998, a přestože to je obchodně prodělečné, využívá každé příležitosti k tomu, aby si mohl zahrát před domácím publikem v Jerevanu. Ve spojení se svoji mateřskou agenturou Alba Kultur která sídlí v Německu dělá maximum pro oživení hudebního života v Jerevanu: otevřel tu svůj vlastní klub, do kterého zve novináře z Evropy i muzikanty ze světa.

Laický novinář by snadno Tuncboyaciyana prohlásil za “světového velvyslance arménské hudby.” Ale když se s ním dáte do řeči a vyptáváte se na jeho život, sám Arto vás navede, že tím nejtalentovaněšjím muzikantem v rodině byl jeho o 9 let starší bratr, Onno Tuncboyaciyan. To už ale není příběh neznámého arménského bubeníka který si udělal jméno ve světě, ale tavícího kotlíku jménem Istanbul.

Arto vyrůstal v rodině arménského ševce, když se jeho bratr Onno začal živit hudbou jako baskytarista a skladatel, pro sourozence to byla morální i finanční vzpruha. Arto šel v Onnových šlépějích, a ve svých 11 letech se stal jedním z bubeníků Onnovy skupiny, která hrála hudbu z Arménie i Malé Asie. Ale ta rozhodující osudová síla vstoupila do Onnova života v době, kdy Arto už byl v Americe. Jmenuje se Sezen Aksu a dnes, ve svých jednapadesáti letech, je považována za pilíř moderního tureckého popu.

Narodila se v Izmiru jako dcera učitelkého páru, její rodiče zpočátku nechtěli aby Sezen měla cokoli společného s hudbou, a ve svých dvaadvaceti letech natočila první singl, který pronikl do čela turecké hitparády. V dalších letech se Sezen Aksu třikrát pokouší proniknout do soutěže Eurovize, a pokaždá přitom pronikne no národního finále. Onno Tuncboyaciyan (často přezdívaný Tunc) se jejím producentem i životním partnerem stává v osmdesátých letech, a společná alba, která tehdy natočili, jsou považována za zlatý fond tureckého popu. Blízcí spolupracovníci líčí, že právě Ono krůček po krůčku vybušoval hudební profil, který zpěvačku dovedl k jejímu fenomenálnmu úspěchu. V praxi šlo vlastně o hledání spojnice mezi Orientem a Západem, o integrování světových hudebních jazyků jako je soul či blues do tureckého popu.

Roku 1995 se Aksu i Tunc rozešli, o rok později Tunc tragicky zahynul. V letadle které pilotoval ho na trase z Bursy do Istanbulu překvapilo špatné počasí. “Na rok jsem se zastavila,” vzpomíná zpěvačka. “Šest měsíců jsem proseděla na židli s očima upřenýma do ohně. Ale hudbu nelze dělat, aniž byste prožívali bolest a neštěstí.”

Ještě téhož roku zpěvačka věnovala Tuncově památce své album Düş Bahçeleri (Snové zahrady), dnes stojí na místě neštěstí Tuncův pomník. Do světa mezitím pronikají styly z Balkánu, které jsou pochopitelně Turkům blízké. Velkou zásluhu na tomto průlomu má film Underground, a autor jeho soundtracku, Goran Bregovič, natáčí se Sezen Aksu album, na němž balkánská dechovka doprovází turecké verze skladeb Kalašknikov, Mesečina a Ederlezi. Sezen Aksu se na rozdíl od jiných pop-hvězd nevyhýbá kontroverzním politickým tématům, a svoje sympatie dává veřejně najevo: podporuje práva kurdské menšiny, v repertoáru má kurdské lidové písně.

Hudba národního usmíření

Středoevropan je možná zmaten: world music a ceny Eurovize? Do takové soutěže přece neleze nikdo se špetkou vkusu či zdravého rozumu. Ale i když středoevropská zkušenost nás učí opaku, kvalita a líbivost nemusí být vždy v protikladu. V Istanbulu žije 10 milionů lidí, zdejší hudba je pestrá a bohatá, hraje se v klubech i v univerzitních aulách, přechod mezi okrajovými žánry a mainstreamem je velmi plynulý, neexistuje tu neblahá “díra uprostřed”, jako na naší hudební scéně. Ze studentského prostředí například vzešla skupina Kardes Türküler, což znamená Balady univerzitního bratrstva, která svůj repertoáe vybudovala z písních Arménů, Řekovů, Kurdů, Azerbajdžánců i dalších etnik, žijících dnes na tureckém území. Tento folkařský bigband obsahuje snad všechny nástroje od Středozemí po Irán, v jeho čele stojí 3 hráčky na perkuse, dvě zpěvačky a zpěvák. Když vystupoval roku 2005 v Rudolstadtu, posluchače možná zmátl svými kostýmy, světly a a takřka eurovizní prezentací, ale do jejich autentického a nepřikrášleného projevu se to naštěstí nepromítlo.

Minoritní národnosti prošly na území Turecka etnickými čistkami i kulturním útlakem, a postoj umělců jako Sezen Aksu či Kardes Türküler můlžeme tedy považovat za gesto národního usmíření. Během posledních 30 let došlo na tomto poli k výraznému posunu. Když roku 1972 na univerzitě v Ankaře vypukly bouřlivé projevy solidarity s Kurdy v Iráku, byl to zároveň počátek dráhy zpěváka a pozdějšího dissidenta Sivana Perwera. Jeho koncerty navštěvovaly tisíce lidí, jeho kazety se pašovaly do Iráku, za jejich držení hrozilo v Turecku vězení. V obavě o svoji bezpečnost a život se Perwer vystěhoval roku 1976 do ciziny. O 30 let později zní kurdská hudba z radia, zpěvačka Aynur zpívá turecky i kurdsky a jednu ze Perwerových skladeb natočila na album. Jmenuje se “Kece Kurdan,” Kurdská dívka, a Aynur v ní nabádá ženy aby vzaly život do svých rukou a vymkly se mužskému despotismu, typickému pro turecký venkov i muslimské země vůbec. Nahrávka měla soudní dohru: zákaz prodeje alba, který vynesl soud na východě země, ovšem trval jen několik měsíců, než jej zrušil rozsudek vyšší instance.

Aynur, Sezen Aksu, istanbulský hip-hop Baba Zula i další styly můžete vidět i slyšet ve filmu Zvuky Istanbulu (Crossing The Bridge: The Sound of Istanbul), který se promítal například v Praze na festivalu Moffom.

Z článku v UNI, 2007/3