Argentinské nuevo tango v Jazz Docku

2. 8. 2017 | Rubriky: 2010,Články,UNI

Zakladatelem sestavy Sin Rumbo, která sehrála na pražské scéně v oblasti tanga průkopnickou roli, byl argentinský pianista, skladatel a výtvarník Julián Teubal. Po jeho odjezdu z Prahy domů do Buenos Aires před šesti lety skupina naštěstí nezanikla a znovuožívá v pravidelných intervalech při Teubalových návštěvách v Česku: ve čtvrtek 10. srpna vystoupí Julián Teubal & Sin Rumbo v pražském Jazz Docku, v sestavě bude i původní japonská houslistka ansámblu Shintaro Mizuno. Následující rozhovor s Juliánem Teubalem vznikl v Praze na konci jeho dlouhodobého pobytu 2010.

Co vás přivedlo do Prahy, kde jste strávil devět let?

Moje manželka je z Moravy, setkali jsme se v Buenos Aires, ona tam učila angličtinu, a od úplného začátku jsme oba věděli, že až dostuduji, přestěhujeme se do Prahy.

Vy komponujete, hrajete na klavír, ale také jste výtvarný umělec, není těžké obě ty platformy střídat?

Je to těžké, když plánujete kariéru, pak je lepší když se člověk specializuje na jeden nástroj, jednu disciplínu, soustředíte na jeden okruh publika či uměleckých partnerů. Ale mě naopak ta pestrost vzrušuje, rád dělám hodně věcí a střídám je. Celé to pak může být těžší, ale mě to tak přijde zajímavější. Když děláte nějakou další věc, od té první si odpočinete. Tak například, když jsem studoval, na dva roky jsem přestal hrát na piano. Nebylo lehké se pak k hraní vrátit, ale bylo dobré porušit stereotyp. Ale i tak se víc považuji za skladatele než pianistu.

Ale skladatelem se přece člověk nestane, aniž by na něco hrál?

Já jsem klavír studoval od dětství, od svých 13 let žiju v Buenos Aires, a když mi bylo 15, začal jsem studovat skladbu. Můj první učitel mě zasvětil do tajů harmonie, kontrapunktu, což mi otevřelo nové obzory, a tehdy jsem zjistil, že nejvíc ze všeho chci komponovat. Objevoval jsem Bacha, Palestrinu, Erika Satie, a když jsem došel k soudobé hudbě a autorům jako Luciano Berio, Pierre Boulez, cítil jsem, že se trochu ztrácím. Že mám spoustu informací, ale chybí mi vlastní vyjadřovací jazyk. Ta dvouletá pauza na univerzitě byla tedy vlastně užitečná. Když jsem se pak vrátil k hudbě, začal jsem hrát i aranžovat tango. Ale to už bylo v Praze.

Plán či náhoda?

Žádný plán jsem neměl. Jen jsem objevil, poté co jsem se v Praze trochu aklimatizoval, že tu kdosi chce otevřít restauraci v níž by se hrálo tango a potřebuje hudebníka. Já to bral čistě prakticky: byl jsem frustrovaný z dvouletého hudebního půstu, který si vynutila univerzita, chtěl jsem se vrátit zpět ke klavíru. I nadále jsem maloval, a vedle toho jsem začal znovu hrát, a poprvé jsem se začal zabývat tradičním tangem. Ze sólového piana se stal kvintet, psal jsem aranžmá, sestavoval repertoár, seznámil jsem se s tanečníkem Markem Štefanem, společně jsme udělali divadelní projekt Pasos de Tango. Moje první pražská skupina, Hora Zero, byla zaměřená především na hudbu Astora Piazzolly, a také nesla jméno jeho slavné skladby. Byla to dobrá škola, hodně jsme se naučili, ale ta hudba byla spíš jako když tango hrají vážní muzikanti, evropská verze hudby odjinud.

Orientace na Piazzollu je logicky daná žánrem, ale neměl jste jako skladatel inspirace i odjinud?

Zcela unikátní způsob, jak spojit klasiku s populární hudbou, pro mě představuje Egberto Gismonti, brazilský pianista a kytarista, z jeho repertoáru jsem čerpal už se svojí dřívější skupinou v Argentině. Se svými pražskými spoluhráči jsme ale měli problém, jaký by v Buenos Aires nikdy nemohl nastat, chyběl nám totiž hráč na bandoneon. To se vyřešilo, až když se Marek Štefan rozhodl, že si bandoneon koupí. Učil se hodně rychle, a v poslední fázi Hora Zero už s námi hrál jako host, a navíc měl ten nedefinovatelný, pro tango specifický feeling. To byl bod zlomu: než složitě vylaďovat stávající sestavu, rozhodl jsem se založit novou skupinu.

A změnit i repertoár?

Nová skupina se jmenovala Sin Rumbo, a těžištěm byly moje vlastní skladby a klasické tango, už od počátku s námi hrál Marek na bandoneon a na basu Tadeáš Messany, dlouholetý spoluhráč Ivana Gutierreze.

Název Sin Rumbo se zjevně váže k nějaké reálii v historii argentinského tanga?

V Buenos Aires, poblíž místa, kde bydlí moji rodiče, leží sál Sin Rumbo. Je to úchvatná milonga, tedy taneční klub zaměřený na tango. Má zajímavou historii, založil ji spolek lidí, kteří sázeli na koně. Když zjistili, že na dostihy přišel nový kůň jménem Sin Rumbo, všechno vsadili na něj. Vyhráli, a peníze pak investovali do milongy, kterou podle toho vítězného koně pojmenovali. Když jsem ten sál objevil, přišlo mi to jako úžasné jméno pro tango, ale brzy jsem zjistil, že někdo skladbu s tím názvem už napsal. Takže jsem ho použil, až když jsem potřeboval jméno pro kapelu.

Sin Rumbo, Bez směru, to znamená v překladu něco podobného jako když Dylan zpíval Like A Rolling Stone, with no direction home?

Ten kontext je jiný. Není to případ někoho kdo se ztratil sám sobě, ale člověka, který je poprvé v nějakém městě a jen tak se toulá, užívá si svobody i toho, že není svázán nějakým plánem.

Tango při své světové expanzi počátkem 20. století proniklo nejprve do Paříže, později do Hollywoodu, a ve Finsku získalo svéráznou podobu. Finové hrají své tango na akordeon, nikoli na bandoneon, a tvrdí, že se jedná o zcela svébytný žánr. Jak se na to dívají muzikanti z Argentiny?

Já finské tango respektuji, protože oni vzali argentinské tango, a adaptovali je do své vlastní kultury. Já jsem se s finským tangem setkal prostřednictvím filmů Aki Kaurismakiho. Finské tango používá nástroje i postupy jaké v argentinském tangu neexistují. Finové se nesnažili argentinské tango kopírovat. Na rozdíl od jiných typů evropského tanga, které jsou na půl cesty,

Vy jste objevil vlastní hudební kořeny až v cizině, podobně jako se to stalo spoustě jiných hudebníků v exilu. V Praze ale tango nikdy nezdomácnělo jako v Paříži či Berlíně, nepřipadal jste si tu jako na poušti?

Skutečně to byl problém, není tu žádná škola, učitelé, a tango se přitom nedá naučit jen z knih, osobnost učitele je důležitá, tak jsem tu hudbu začal zkoumat na vlastní pěst z nahrávek. Můj bratr který žije v New Yorku taky začal hrát tango, má přede mnou náskok, ukazoval mi cesty, jak příchuť tanga posílit v aranžmá, protože tango není styl založený jen na harmonických zvláštnostech, ale na tom, co a jak který nástroj hraje.

Z článku v UNI, 2010/7