Petr Dorůžka - World Music » Na Saharu za hudbou

Na Saharu za hudbou

15. 12. 2014 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2014

O pouštním blues s cestovatelkou Romanou Kratochvílovou.

Z lakonicky pronikavého kytarového stylu, který světu představila skupina Tinariwen, se stal trend dekády. Do Mali - hudebně bohaté země, jejíž území tvoří z velké části poušť, se za “pouštním blues” sjíždějí nejen producenti a hudebníci, ale i fanoušci: nejlepší koncerty jsou přece ty, které se odehrávají přímo u zdroje. Festival na poušti, ve světě známý pod francouzským názvem Festival au Desert, se poprvé konal roku 2001. Vedle Afričanů tu vystoupil Robert Plant a Bono, akce se stala žádanou destinací světových turistických kanceláří. Slyšet elektrické kytary Tuaregů, pouštních kočovníků, v jejich přirozeném prostředí je životní zážitek, stejně jako strávit několik lednových dní na Sahaře, kdy noční teplota klesá k nule. Když další existenci festivalu zmařili islámští extremisté, na významu získaly přehlídky v méně exponovaných lokalitách jižně od Sahary - například Festival sur le Niger ve městě Segou. Sahara je častým cílem Romany Kratochvílové, která vede internetové stránky www.tuaregove.cz a Festival na poušti osobně navštívila. Sahara je pro cestovatele výzva - na rozdíl od Evropy tam ale festivalová sezóna začíná v zimě, a je tedy nejlepší čas začít plánovat.

Kdy jste se poprvé setkala s hudbou Sahary?

Zabývám se francouzštinou, díky ní jsem objevila Tuaregy. Ve Francii jste vždy jednou nohou v severní Africe. Poprvé jsem vyrazila na cestu do Mali roku 2008.

A když jste o tři roky později cestovala na Festival v poušti, byla jste zřejmě jedinou Češkou v publiku?

To nemohu potvrdit. Ale už tehdy byly bezpečnostní problémy, kvůli únosům, Evropanů tam bylo málo, ale přijel prezident, byla tam armáda i policie. Jenže polovička policistů pořád telefonovala anebo spala pod autem.

Jak spali návštěvníci?

Každý si zaplatil místo ve stanu, písek byl ledový, chtělo to hodně teplé oblečení, bylo tak pět stupňů.

Velbloud versus kamion

Jak probíhá cesta?

Do Bamaka letadlem, pak asi 600 km asfaltkou, a z ní odbočíte na sever - tedy do pouště. Několik hodin pokračujete prašnou cestou, pak přívozem přes řeku Niger.

Sestavu Tinariwen tvoří Tuaregové, tradiční obyvatelé pouště, kdysi vyhledávaní jako vůdci karavan. Ta profese zřejmě už dávno zanikla?

Nikoli - dodnes existují dvě poslední trasy karavan s velbloudy dopravující sůl. Je pravda že velbloudy nahrazují kamiony, ale jen částečně. Velbloud se neporouchá, což se kamionům naopak stává často.

A jak se z velbloudáře stane kytarista?

Skupina Tinariwen zafungovala pro mladou generaci jako vzor: všichni teď chtějí být jako oni, kytara dobře zapadá do jejich tradičních hudebních stylů.

K životu na poušti je šikovné mít mobil. Není to pro velbloudáře luxusní zboží?

Mobily používají všichni, dokonce i tam kde není signál. Slouží jim nejen ke komunikaci, poslouchají z mobilu hudbu, fotí, připojují se na internet, protože nemají počítače, které tam díky písku a větru mají zkrácenou životnost.

Na Festivalu v poušti vystupovali jak Tuaregové ze Sahary, tak černoši ze subsaharské Afriky. Jsou to dva oddělené tábory?

Tuaregové etnicky patří k Berberům, tedy k bílé rase, podobně jako Arabové. Jižně od Sahary žijí černoši. Jsou to nezávislé kultury a etnika, ale protože žijí vedle sebe, silně se ovlivňují. Jih Sahary je křižovatka kultur.

Heslo Tuareg najdeme i v Ottově slovníku z roku 1908: “Zbraní jest jim meč a kopí. Bída je nutí k přepadání karavan a učinila z nich nejhroznější lupiče celé Sahary..”

To jsou zápisky francouzských vojevůdců, když kolonizovali Afriku. Tuaregů se báli - a protože se usilovně bránili kolonizaci, tak jsou líčeni jako nebezpeční a zákeřní. Na druhou stranu část Francouzů o nich má romantické a idealistické mínění.

Jaký jste měla největší zážitek na poušti? Hvězdná obloha na Sahaře je prý něco úplně jiného než známe my.

Ano, protože tam není žádné světelné znečištění, tak vyniknou i ty nejdrobnější hvězdy a mlhoviny. A ve dne je fascinující ten obrovský prostor, horizont je tak daleko že za ním nejspíš končí svět.

Žádná oblačnost?

Mraky jsem tam viděla mockrát, v létě i prší, jsou to prudké přívaly jimž předchází písečná bouře. Na první cestě jsem se ještě bála a jela jsem s kamarádem, ale pak jsem zjistila, že to je docela snadné a jezdila jsem už sama.

Protože osamělý cestovatel toho víc pozná proto, že musí o to víc navazovat kontakty s místními?

A když jste navíc žena, je to ještě lepší, protože u Tuaregů je ženský svět mužům uzavřen, kdežto žena má naopak přístup jak do mužského tak ženského světa. Může se tedy účastnit tedy i těch úzce intimních rodinných záležitostí, a ženy toho také daleko víc řeknou.

Polygamie? Ani náhodou.

Ale co rizika, obtěžování od mužů?

V Mali jsem se s obtěžováním nesetkala. Fascinovalo mě, že se tam ke mě chovali slušněji než tady. Třeba jsem jela 20 hodin autobusem, jediná Evropanka mezi místními. Občas mi někdo nabídl pomoc, ale nikdo se nevnucoval. Typická situace je, když na vás na letišti dotírá houf taxikářů - a v Mali se vždy naskytl někdo z místních, kdo je odehnal.

Je pravda, že ženy mají u Tuaregů svobodnější postavení než v muslimských arabských zemích?

Určitě, je to životem na poušti, protože muži byli často mimo domácnost a zázemí tvořil stan, což byla doména ženy. Žena často musela několik měsíců řídit rodinu a vykonávat i mužské práce, což upevnilo její postavení.

Existuje tam polygamie?

Islám ji povoluje, ale ženy to nedovolují. Žena může naopak navrhnout rozvod. A protože jí patří stan i výbava domácnosti, spakuje se a muž zůstane bez prostředků. Ženy dokonce získávají s rozvodem na prestiži a pro muže je to naopak ostuda. Znám Tuaregy, kteří jsou ženatí po desáté.

Psáno pro Rock & Pop, 2014/10


Rubriky

Poslední články