Petr Dorůžka - World Music » 500 let po Kolumbovi: Amerika se vrací do Evropy… a v patách za ní se valí Afrika.

500 let po Kolumbovi: Amerika se vrací do Evropy… a v patách za ní se valí Afrika.

27. 1. 1992 | Rubriky: Články, Vykopávky, World Music

500 let po Kolumbovi: Amerika se vrací do Evropy… a v patách za ní se valí Afrika.

Na první pohled i poslech to působí jako nezávazné legrácky: pět dívek si vymýšlí zvuky, pazvuky, a předvádí je veřejnosti pomocí svých hlasivek, bez jakýchkoli dalších nástrojů. V hlasovém propletenci slyšíte vždy pevný ryt mus, a nad ním zpěv ptactva, líbezné a zároveň i trošku syrové africké melodie i vlivy z pop music. Marie Daulne, která skupinu vede, dobře ví, jak se v hudbě pohybovat mezi neobvyklým a přija telným. Povrchní posluchač se už chystá poznamenat: “Tohle by přece uměl každý,” ale ve skutečnosti to není vůbec tak jednoduché.

Za těmi hlasovými extravagancemi se v tomto případě skrývá spousta jemného umění, hledání a nitek, které vedou na všechny strany. Marie s naprostou samo zřejmostí tvrdí, že hudbu se nikdy ve škole neučila, ale že sama studovala ethiopské stupnice, folklór eskymáků Inuit, a že se naučila spoustu věcí od mongolského zpěváka, na seminářích v Antropologickém muzeu v Paříži. Věřím, že si vůbec nevymýšlela. Hned jak dívky na podiu poprvé otevřely pusu, zaregistroval jsem typické, jemně se vlnící tóny, které se obj eví vždy, když z jednoho hrdla zní najednou dva hlasy; toto zvláštní umě ní donedávna ovládali jen tibetští mnichové.

Marie: Žijeme v Bruselu, ale naši rodiče jsou z Afriky, z Belgického Konga, dnešního Zaire. Byly jsme tam také podívat, i když ne všechny. Chtěly jsme si připomenout kulturu našich rodičů.

Na koncertě jste vysvětlovala, že jedna z písniček je o tom, jak se na poušti zvedne silný vítr. To jste také zažila na vlastní kůži?

Marie: Skladba vznikla podle lidové melodie ze Sýrie, kterou mě naučili přátelé. Používáme kořínky hudby odevšad.”

Pět dívek ze skupiny Zap Mama udrží pozornost publika především svými hlasy, které se mezi sebou proplétají velmi exotickým způsobem a přitom z nich slyšíte i evropsko-americkou hudební zkušenost: rap, polyfonii, pouliční popěvky. Výsledkem je delikátní rovnováha vlivů, kterou posluchač-světoobčan vnímá dnes už jako samozřejmost. Pro tuto globální hudbu se před pěti lety začal používat termín world music. Letos v létě zaplavila řadu evropských metropolí včetně Berlína.

Uprostřed města, poblíž Říšského sněmu, v jednom z mnoha berlínských parků, najdeme pozemek se stánky, obrovským stanem a dřevěným podiem, navrženým jako mušle, která prostor akusticky dobře odstíní od okolí. Za ním je skryto několik obydlených maringotek. Do stanu potřebujete lístek, na otevřeném podiu jsou koncerty bez vstupného. Celý ten areál, známý jako Tempodrom, patří dnes v Berlíně mezi zavedené kulturní instituce. Před třinácti lety zde Irene Moessingerová poprvé zkusila prezentovat vedle sebe velké revuální programy, rock, kabaret, cirkusová čísla: “Kombinovat žánry bylo tehdy v Berlíně ještě něco naprosto ojedinělého. Od státu bereme jen malou finanční položku, a tak si připadáme docela nezávislí, hlavní příjem máme z prodeje občerstvení. V létě tu všichni také bydlíme, žije tu i staré prase a koza, oba byli kdysi zaměstnáni v cirkuse.”

Roku 1988, v době, když ještě nikdo netušil blízký zánik berlínské zdi, oslavovala západní část města putovní statut “kulturního hlavního města zeměkoule” a v Tempodromu probíhal tehdy první ročník festivalu Heimatklänge. Slovo Heimat - tedy vlast - má v tomto případě výrazně kosmopolitní význam. Pozornost organizátorů se každý rok směruje na určitou specifickou oblast: letošní ročník prezentoval hudbu z Karibských ostrovů.

Všechno tu chodí trošku jinak: vstup zadarmo, což znamená dobrou atmosféru a dva a půl tisíce tisíce návštěvníků každý večer,” vysvětluje Johannes Paetzold, berlínský disc jockey a specialista na world music. “Většinou sem přijde televize i radio, každá kapela vystupuje pětkrát během jednoho týdne, což znamená značné uvolnění: žádný stres, žádná honička mezi zvukovou zkouškou, hotelem a odjezdem na další koncert. Ani divák se nemusí honit: může si vybrat, kdy přijít. Letos tu vystupují velké hvězdy - třeba Kassav. Když je z Berlína objednávali a domlouvali peníze, tak se jim vysmáli, jsou to největší hvězdy ve francouzsky mluvícím světě. Ale nakonec se dohodli, protože se jedná Heimatklänge. A tak vystupují pět dní za honorář, který by jindy stačil tak na jeden večer. ”

Stylu, který Kassav hraje, se říká zouk; toto kreolské slovo znamená povedený večírek, a také životní styl obyvatel z Karibských ostrovů; je to synonymum pro taneční horečku z Martiniku a Guadeloupu.


“Jak takové skupiny objevujete? To jezdíte do džungle?” zeptal jsem se jednoho z koordinátorů, známého jako Uncle X. “Dalo by se to tak nazvat. Borkowsky, který festival řídí, se třeba sebere a odletí do Luandy do Angoly, a cestuje pak vnitrozemím stovky kilometrů, aby se dostal ke kapele, se kterou se jinak nelze spojit. To může být trošku nebezpečné. Vyjede, protože dostane signál.”

Od koho?

“V nejrůznějších končinách jsou lidé, kteří se téhle hudbě snaží pomoci. Někteří se nějakým způsobem zamilovali třeba do hudby Tanzanie a pořád tam cestují, a od nich pak získáváme naše kontakty. Všichni to děláme na obchodní bázi a na velmi nízkém rozpočtu. Podobné věci se ovšem souběžně odehrávají na té nejvyšší, státem dotované úrovni. Pár metrů odtud, v Domě světových kultur v Berlíně připravují Karibskou vesnici. To je taková lidská zoologická, Indiáni třeba tkají koberce a dělají jiné typické činnosti.”

Na dřevěné, jasně nasvícené podium s nápisem Heimatklänge vstupuje muž s nápadným, ale nezapáleným doutníkem a německy uvádí kapelu Orquesta Cumbre de Pinar del Río. Patří k ní čtyři hráči na perkuse mezi nimiž převažují bubny conga a timbales Ô, dechová sekce, tři zpěváci, klávesový hráč, a velmi ďábelský baskytarista. Domovské město skupiny, Pinar del Río, je známé centrum kubánského tabákového průmyslu a leží na pobřeží na západ od Havany.

Proč je kubánská hudba vlastně tak odlišná? Kuba je největší ostrov v Karibské oblasti, s dominujícím španělským vlivem. Na rozdíl od hudby brazilské, která v sobě má řadu jazzových vlivů, je kubánská hudba víc přímočará. Nejznámější kubánský hudební styl ovládl latinskoamerické komunity v Miami i New Yorku a dnes má už svoje odrůdy: jazz salsa, bubblegum salsa i erotic salsa. Trombonista Aldo Martinez, šéf Orquesta Cumbre, tvrdí: “Na Kubě jsou všechny rasy promícháné, nenajdete tam skoro žádnou čistou rasu, a proto má také Kuba jedinou hudbu, na níž tančí běloši, černoši, mulati… Není tu jasná hranice mezi bílou a černou hudbou jako ve Spojených státech.

Prostor před akustickou mušlí se zaplnil velmi pestrobarevným publikem, jehož výraznou část tvořili černoši i latinoameričané nejrůznějších odstínů. Před pauzou vtrhlo asi deset tančících žen s naprostou samozřejmostí mezi rozdováděné hudebníky, zřejmě aby předvedly svoji vlastní představu tance salsa erotica; Borkowsky přitom uklidňoval nejaktivnější strážce podia, kteří se snažili řádění zabránit.

V průběhu uplynulého léta tu vystoupilo celkem devět karibských ansamblů, reprezentujících reggae, hudbu Haiti, atd. Všechny ostatní - včetně zmíněných Kassav - jsme zmeškali, ale přesto jsme měli během krátké doby, kterou jsme s fotografem v Berlíně strávili, obzvláštní štěstí. Dva večery jakoby náhodou obsadili sousední stan umělci, kteří do tohoto pestrého spolku nepochybně patří.

Burning Spear je dnes jednou z nejsilnějších ososbností reggae, které spolu s kubánským i rytmy asi nejvíce proslavilo karibskou oblast. Rozhovor? “S těmihle rastamany toho moc nenamluvíš. Pro ně je ten náš okolní svět Babylon a příliš je nezajímá,” upozorňoval mě Johannes.

Uncle X: Burning Spear je naprosto okouzlujícím způsobem blázen. Ty si pořád myslíš, že se každou chvíli složí, ale ve skutečnosti k tomu nikdy nedojde. V angličtině se téhle hudbě říká maso a brambory, je to něco strašně jednoduchého. Občas zpívá dokonale, občas falešně, ale to patří k jeho stylu.

Předkapelu mu dělal Youssou N’Dour a jeho čistě africký ansámbl Super Etoile de Dakar. Pro bělochy je třiatřicetiletý N’Dour ztělesněním muzikální Afriky, pro Afriku zas symbolem nové domácí kultury - a pro celý svět představuje dnes tu největší hvězdu africké hudby. Kouzlo takovýchle proroků ale přichází vždycky jinou cestou, než bychom čekali. Nespočívá ani v jeho hlase ani jen v melodiích, ale v tom, jak písničky pulsují v rytmu, jak zpěvák s tímto rytmem dovede splynout, a jak jej dokáže naplnit drobnými ornamenty,

Uncle X:K africké tradici patří skupiny potulných hudebníků, celé rodiny, v nichž se umění přenáší z generace na generaci. Putují se svými příběhy, které se takhle šíří podobně, jako kdysi ságy na severu Evropy. Studoval jsem jejich nástroje, a zjistil jsem, že používají heptatonické temperované ladění, což s evropským laděním teoreticky nejde dohromady, ale výsledný efekt je velmi zajímavý. Vzniká tam řada disonancí, a když posloucháte zpěv Youssou N’Doura, občas jde úplně proti ladění ostatních nástrojů, tu a tam se strefí mezi tóny, vytváří jemné posuny, a v tom je ta zvláštní krása.

Viděl jsem ho před dvěma lety v Anglii. Vzadu byli hráči na perkuse. Jeden z nich byl takový maličký, a když přišel na okraj podia a začal tančit, lidi si teprve všimli, že je to devítiletý kluk.”

Člověk sice vypadá jako blbec, když si při takovémhle koncertu dělá poznámky, jinak by ale později nenapsal ani řádku. Tahle hudba vás vtáhne, že se v ní rozplynete a přestanete vnímat jednotlivosti. Pociťujete ji jen jako hudbu, jako zkušenost, kterou nelze vyjádřit žádným jiným způsobem - tedy ani slovy. A tak si raději vytáhnete blok, a v první linii pod podiem, uprostřed vařícího se davu, zaznamenáváte kostrbaté věty.

Koncert běží v neuvěřitelném tempu, s dominující úlohou bicích nástrojů, které v dramatických momentech zrychlují. Hypnotický účinek stupňují opakující se melodie: neustále je vnímáte, i když zpěvák se občas ztrácí, občas vrací zpět. Po čtyřiceti minutách přijde první pomalejší, téměř soulová skladba, Yakka, což znamená v senegalském jazyce wolof Naděje. V doprovodu má velkou úlohu talking drum, bubínek, jímž je možné napodobit intonaci lidské řeči. “V Senegalu existují kapely, složené jen z talking drumů,” tvrdí N’Dourův klávesový hráč a kapelník, Habib Faye.

N’Dourova návštěva v Berlíně má příchuť kultovní senzace. Po koncertě se kolem něj tlačí exponenti world music z místní stanice Radio 4U; N’Dour mluví ostrou franštinou, narychlo povolaná tlumočnice překládá otázky z dalších světových jazyků, vzniká tu jakási miniaturní tisková konference kolem jednoho zahradního kulatého stolu.

N’Dour:Chci vytvářet hlas, představu Nové Afriky. Tím neříkám, že obrázek staré Afriky byl nesprávný - ale některé věci prošly určitým vývojem, dnešní mladá generace v Africe má co říci.”

Chcete dát lidem nějaké poselství, aby se život v Africe změnil k lepšímu?

N’Dour:Chci pouze ukázat věci, ne do nich zasahovat a měnit je.”

Znám jiné africké umělce, a ti mají v Evropě úspěch hlavně s hudbou tradiční.

N’Dour: To je pravda. Hodně afrických hudebníků přijíždí do Evropy, a i když mají moderní nástroje, v Evropě hrají tradiční hudbu, a v Africe naopak moderní. V Evropě ale nikdo nezná ani městskou africkou kulturu, ani hudbu, co se dnes hraje v Dakaru.”

Pro Evropana představuje celá Afrika jeden kulturní celek, a hudba z různých částí světadílu pro něj znamená stejně exotickou zkušenost. Jak se na to díváte z africké perspektivy? Zní pro vás hudba ze vzdálených části Afriky taky exoticky, či méně srozumitelně?

N’Dour: Ne. S tím jsem se nesetkal. Pro mě představuje africká hudba uzavřený celek. .

Tím posledním políčkem berlínské globální hudební skládačky se stal dlouhý večer s názvem New Orleans Revue. Byla to skutečná kulturní science fiction, v níž se prolínaly akordeony s ostrými žestěmi, cajunská franština s měkkou neworleanskou angličtinou a bluesová kytara s kouřovými signály.

Nikde nenajdete tolik originální hudební zábavy jako New Orleansu. V centru podia setrvával pianista Dr. John, zatímco v čele se střídali zpěváci soulu, rhythm & blues i cajunských písniček. Autentičtější hlasy byste hledali obtížně; Dr. John zpívá podobně, jako když mluví: ohýbá slabiky do táhlých oblouků, uvolněně a bez spěchu. Přestože působí dojmem líného a málo pohyblivého strýce, dokáže spustit dobrou show, a když se chopí kytary, dodá starému blues Howlin’ Wolfa mistrovskou razanci.

Těsně před závěrem přicházejí na podium Wild Magnolias, zahaleni v oblacích kouře a neuvěřitelných péřových maskách a kostýmech tak rozměrných, že i lehčí vánek by člověku uvnitř mohl způsobit potíže. Jejich syrové obřadní písně vězí pevně v africké půdě: divoký rytmus, zvolání a odpovědi, z éry Youssou N’Doura se o několik století do minulosti, až člověk dostane strach, že mu za zády začnou chřestit otrokáři těžkými řetězy. Wild Magnolias jsou představitelé indiánského kmene, jehož ceremoniál je důležitou součástí neworleánského karnevalu Mardi Gras. Ve skutečnosti to jsou Indiáni s černou pletí; na barvě tolik nezáleží - když černoch vyznává indiánský kult, stane se pro tu chvíli Indiánem.

Na závěr se všechny sólové hvězdy této neworleanské revue spojily na podiu ve zběsilém finále a dlouho do noci házeli korálky do obecenstva, tak jako před staletími běloši divochům.

                    

Dr. JOHN SE NEUSTÁLE LIŠÁCKY USMÍVAL. Zná a vnímá věci, které jiným unikají; při konverzaci držel mezi prsty hůl, vyrobenou ze zvláštního druhu chřestýše, který žije v lesích na texaském jihu u města St. Antone.

Dr. John:Praha je velmi pěkné město. Když jste na cestě odněkud někam, často narazíte na něco krásného.”

Kdy jste tam byl?

Dr. John:Dlouho jsem se nezdržel, jen pár minut; bylo to před takovými deseti dvanácti lety. Mám rád starou architekturu, města, kde je hodně vody, kanály. Včera jsme hráli na římských zříceninách - to se mi líbilo. Chci vnímat kořeny všeho kolem sebe, To je stejné jako s hudbou. Když mám čas, jdu do muzea, prohlížím si prsty svatých, úlomky skutečného kříže, věci, v nichž je kus historie. Na mojí nové desce je skladba, a ta zní jako hudba stará sto let, jako gris gris.”

To jsou čarodějné obřady, které přišly z Haiti?

Dr. John:Původně množná ano, ale v New Orleansu se to smíchalo s Indiány, a vzniklo něco úplně jiného. V New Orleansu jsou lidé, kteří si najdou chuchvalec trávy nebo bylinek a to jim pomůže zahnat nemoci. Lidé jsou chudí, nemohou si dovolit jít za opravdickým doktorem, a tak si každý pomůže, jak umí. Máme spoustu receptů, víme, co udělat, aby něco dobře chutnalo, jak smíchat kořínky a ocásky, aby se po nich člověku ulevilo.”

Vaše umělecké jméno pochází také od čarodějných doktorů?

Dr. John:Moje praprateta Pauline znala před sto lety Dr. Johna, který ovládal voodoo, vyprávěla mi o tom moje sestra. Je snadnější si zapamatovat Dr. Johna než Mac Rebennacka.”

Byl jste u vzniku spousty významných nahrávek; jak to vlastně začalo?

Dr. John:Produkuju desky už od malička, začal jsem, když mi bylo 16, možná jsem tehdy ještě nevěděl, co dělám, ale rychle jsem se učil. Roku 1955 jsem začal hrát ve studiu, můj učitel na kytaru mě posílal hrát místo sebe, protože nerad pracoval a radši chodil za zábavou, a tak jsem se začal potloukat po nahrávacích studiích.”

Jaký je rozdíl mezi mezi černošskou hudbou z New Orleansu a ostatních míst Spojených států?

Dr. John:V New Orleansu je daleko více synkop, my rádi hrajeme mimo rytmus. Respektujeme ho a vracíme se k němu, ale nedržíme se ho za každou cenu, jako ty statisíce desek s automatickým bubeníkem. Naše hudba je víc uvolněná, víc si s ní hrajeme, ať je to v kostele, na pohřbu, nebo na průvodě na ulici.”

Zajímá vás to, co se hraje mimo New Orleans?

Dr. John:Mám rád cikánskou hudbu, flamenco, hudbu kmene Yoruba z Nigeru, která má velmi blízko k hudbě New Orleansu. Tyhle věci nemůžete oddělit. V Africe jsem byl jen jednou, a v Nigeru se mi zdálo, že dokonce i lidi tam vypadají stejně jako u nás.”

Původně vyšlo v: Playboy 1992
Foto (c) Jaroslav Kratochvíl


Rubriky

Poslední články