Vynalezl Stalin world music? (Hudba divokého východu I )

27. 4. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

V pop kultuře 20. století převládá anglosaská příchuť: od jazzu a blues, přes Hollywood, beat generation, Elvise Presleyho a Beatles až po punk-rock. Položme si ryze teoretickou otázku: jakou cestou by se pop-kultura ubírala, kdyby anglosaský vliv byl méně dominantní? Jedna taková alternativní cesta se rýsovala počátkem 60. let. Z Brazílie prorazila do světa bossa nova, která by zasáhla daleko silněji, kdyby tuto pomalu se formující příbojovou vlnu nesmetla lavina zvaná Beatlemania. Alternativní impulsy z lokálních, či chcete-li etnických kultur přicházely i v dalších dekádách. Jedním z iniciátorů těchto pozoruhodných, i když komerčně nepříliš významných podnětů byl americký producent Joe Boyd, který byl až podezřele mnohokrát na správném místě ve správnou dobu.

Jako čerstvý absolvent Harvardu se vydal do swingujícího Londýna, kde pořídil první nahrávky Erica Claptona, Pink Floyd i Stevieho Winwooda. Asistoval u kontroverzního přerodu Boba Dylana z folkaře na rockera, produkoval Nicka Drakea, a když v 80. letech začínala rockové scéně docházet invence, obrátil svou pozornost do východní Evropy. Pro Západ objevil umělce jako Muzsikás, Mártu Sebestyén či Ivo Papasova. Méně se už ví o jeho zásluze na popularizaci bulharských ženských sborů Le Mystere des Voix Bulgares, jejichž “objev” je připisován švýcarskému varhaníkovi Marcelu Cellierovi a britské značce 4AD. O tom, jakým rafinovaným trikem uvedl jejich album na americký trh deset let před Cellierem, i o totalitních folklorních megaansámblesh i politické manipulaci, která postihla tradiční hudbu na východ od železné opony, se podrobně rozepisuje v článku trefně nazvaném Jak Stalin vynalezl world music, který vyšel roku 2003 v britském deníku Independent (Boyd na toto téma hovoří v rozhovoru v druhé části tohoto seriálu).

Své projekty z rockové éry Boyd popisuje v knížce White bicycles (www.serpentstail.com), a vše co následovalo potom, v další knize, která byla v době konání následujícího rozhovoru, tedy loni na podzim při osobním setkání v Budapešti, ještě rozpracovaným rukopisem. Boydovy odpovědi vrhají nové světlo na fenomén, o němž máme jen kusé informace. Hudba východní Evropy, dnes známá prostřednictvím balkánských dechovek či cikánských šramlů, představovala z hlediska světové pop-kultury časovanou nálož, po desetiletí pomalu tikající zakonzervovaná v totalitě. Pro hledače talentů ze Západu bylo obtížné se k ní dostat, a pokud se to přece jen podařilo, docházelo k tomu zpravidla za kuriozních okolností. Tak například, Marcel Cellier, později spoluhráč rumunského virtuoza na Panovu flétnu Gheorge Zamfira a vydavatel zmíněných bulharských sborů, byl původní profesí metalurg, a hudbu Východní Evropy objevoval když hledal rudu v balkánských horách. Joe Boyd poprvé slyšel Mártu Sebestyén v Anglii na festivalu Cropredy. “Byla to taková divná akustická folková fuze, trochu křečovité spojení muzikantů z Irska a Holandska s maďarskou zpěvačkou. Mě to nebavilo, a po třech písničkách jsem si šel dát pivo. Zrovna když jsem odcházel, hudebníci přestali hrát, a zpívala jen Márta Sebestyén, bez doprovodu, acapella, lidovou píseň z Bulharska, a její hlas mě zcela fascinoval. Tak jsem za ní zašel do zákulisí a ona mi řekla: “Když se ti tak líbila ta moje bulharská písnička, přijeď příští léto, všichni jedeme do Bulharska na festival.” Měli namířeno na folklorní festival ve městě Koprivštica (v Googlu hledejte jako Koprivshtitza), který má světovou pověst a koná se od roku 1965. Festivalová vinylová alba se za Husákovské éry neprodávala na undergroundových burzách, ale v centru Prahy v prodejně Bulharské kultury, pokud mi paměť slouží, za 37 Kčs.

Pro cestovatele ze Západu muselo být tehdy Bulharsko dvojnásobně exotické: jednak leželo za železnou oponou, a navíc to je balkánská země, kde věci fungují podle zcela specifických pravidel. Měl jste představu, co vás čeká?

Než jsem se vydal na cestu, navštívil jsem svoji matku která bydlela v Princetonu, New Jersey. Její dobrá kamarádka měla 4 dcery, a jedna z nich řekla: “Já byla v Koprivštici před 5 lety se svým přítelem, on mluví bulharsky a všechny tam zná.” Ten mi pak pustil kazetu s nějakou lidovou kapelou, jejímž vedoucím byl Theodosii Spassov, mistrovský hráč na bulharskou flétnu kaval.

Podařilo se vám s ním sejít?

Nikoli, ale místo toho jsem se setkal s Ivem Papasovem, jehož jsem vlastně objevil omylem. Došlo k tomu později, když jsem do Sofie přijel natáčet se skupinou Balkana, to byl takový all star band, 3 zpěvačky ze sboru Le Mystere des Voix Bulgares, a pět vynikajících hráčů, byli skvělí naživo. Tehdy jsem se seznámil s ředitelkou redakce lidové hudby v bulharském rozhlase, a ta mi pomohla. Vyjeli jsme kus za Sofii, kulturní dům byl ve tři hodiny odpoledne úplně prázdný, a na podiu kapela. Říkali mi: “Tohle je ten náš folk-rockový orchestr.” A ten byl zcela příšerný. Tedy, všichni byli schopní hráči, ale ta aranžmá bulharských lidových písní byla úděsná. A Theodosii chyběl. Zeptal jsem se kde je, a oni začali mlžit. Moje překladatelka zjistila příčinu a pak mi mezi čtyřma očima řekla, že se nedohodli na penězích. On na poslední chvíli odmítl přijít, protože nezaplatili co chtěl. A na podiu nebyla jeho regulérní skupina, s níž hrál na svatbách, ale jiná kapela, se kterou občas hostoval. Něco jako školní orchestr, který hrál lidové melodie v aranžmá Blood Sweat and Tears. Ale řekli mi: “Máme tu jiného zajímavého sólistu.” A v další písničce se na scéně z ničeho nic objevil Ivo a vystřihl úžasné klarinetové sólo. On s tou kapelou hostoval podobně jako Theodosii. Tak jsem pak v pauze řekl své tlumočnici, aby požádala Iva o soukromý rozhovor. Šli jsme za roh, já se ho zeptal: “Vy hrajete jenom s touhle kapelou?” A on odpověděl: “Neeee, mám vlastní skupinu.” “Hrajete teď někdy brzo?” “Ano, tento weekend na svatbě. Tady ve vesnici v Thrakii. Jmenuje se Jablka.” Najal jsem si auto, koupil mapu, vyhledal tu vesnici na mapě, jel jsem ze Sofie asi tři hodiny. Na kraji vesnice stál velký stan a v něm se vše odehrávalo. Tam jsem zažil tu nejlepší svatbu, jakou jsem v životě viděl.

Co se tam pilo? Rakija?

Nabízeli rakiji, pivo, kebaby, rajčata, a k tomu ta skvělá hudba. Nevěstě bylo tak dvanáct třináct, drobná cikánská dívka, připínali ji bankovky na šaty, ženichovi mohlo být tak šestnáct, vypadal jako před odchodem od armády, obě rodiny byly tedy romské, stejně jako muzikanti. Kapela hrála za honorář, ale nadto dostávali od hostů další peníze, když hráli jejich oblíbené písně. Jak jsem se pak dozvěděl, konec 80. let byl pro Bulharsko velmi příznivé období. Oni trochu uvolnili ekonomiku, dovolili lidem na venkově aby vedle družstevního hospodaření soukromě pěstovali a prodávali zeleninu. Oficiální distribuce totiž nedokázala dopravit do velkých měst čerstvou zeleninu. Byl to bulharský pokus o perestrojku. Lidé ve městech tu příležitost k extra výdělku neměli, ale zeleninu s chutí kupovali, a výsledkem byla situace, jako kdybyste tu původně vodorovně zafixovanou totalitní finanční rovinu naklonili. Všechny drobné peníze se sypaly mezi obyvatele venkova, a spousta z nich byli Romové.

Což tedy poněkud nabourává představu, že Romové jsou v balkánských zemích na té nejnižší příčce.

To je klišé, které někdy platí, jindy je to ale úplně naopak. Měli sice peníze, ale v Bulharsku nebylo za co je utrácet. Když jste chtěli auto, čekali jste sedm let. Na ledničku pět let. Také jste si mohli stoupnout k hlavní silnici, která vede z Bělehradu do Istanbulu, a tam byla šance nakoupit od projíždějících řidičů pašované zboží, ale jinak byly peníze ničemu. Takže, jediná cesta, jak utratit peníze a ukázat se před lidmi, že na to máte, bylo pozvat Ivo Papasova s kapelou na svatbu své dcery. Ivo tedy vydělával obrovské prachy, což úřady strašně dráždilo. Vzbuzovalo to obecnou závist a křivilo vztahy mezi hudebníky.

Jak konkrétně?

Když jsem se komukoli v Bulharsku zmínil, že mám Ivo Papasova rád, vzbudilo to velké rozpaky. Že to není tradiční bulharská hudba, ale turecká. Když jsem chtěl zamluvit studio, tak vznikaly obstrukce, později jsem objevil, že byl ve vězení, a to za svoji hudbu. Původně se jmenoval Ibrahim, je Muslim, ale komunisté muslimská jména zakázali, tak se musel přejmenovat na Iva. Ivo je původem turecký Rom a navíc Muslim, což je v Bulharsku ta nejhorší společenská vizitka.

Vy jste s nim vydal na přelomu 80. a 90. let dvě alba, jejichž pestrost docela zajímavě kontrastuje s pozdějším stereotypem balkánských dechovek. Mimo jiné i díky zpěvu jeho manželky, což je Maria Karafazieva, a úžasně rychlému akordenistovi Neshko Neshevovi.

Podle mě byl vedle Iva druhou hvězdou kapely bubeník, který teď vystupuje pod muslimským jménem Salif Ali. Dodnes hraje s Ivem i Neshko Neshevem.

Ale v lidové hudbě Bulharska i ostatních zemí Východní Evropy dominovaly několik dekád folklorní megaansámbly, vystavěné podle sovětského vzoru. Do jaké míry se to promítlo do orientace umělců, s nimiž jste pracoval?

To je velké téma, a navíc i téma obsáhlé kapitoly v mé chystané knize. Celé je to strašně zajímavé i složité, neplatí tu žádné generalizace, a také se nedá říct, že by se to nějako zhoubně promítlo do projektů, na nichž jsem pracoval, protože ty byly naopak příležitostí ke svobodnému projevu. Tak třeba sestavu Balkana tvořili muzikanti, kteří dříve v těch ansámblech hráli, a já jsem jim dal možnost, aby se od té rutiny osvobodili. Do těch ansámblů byli vybíráni ti největší virtuozové, kteří ale hrála psaná aranžmá, kdežto v Balkaně se improvizovalo, podobně jako ve venkovských kapelách. Koncepce Balkany byla v tom, odchytit kvalitní hráče z ansámblů a udělat z nich spontánní vesnickou kapelu.

A měly ty skupiny, které jste inicioval, šanci vystupovat i doma?

Pokud vím ne. Stejně jako třeba teď slavné kubánské kapely nevystupují na Kubě. Nikdo by je tam nezaplatil. Ale třeba v Maďarsku to bylo jinak, Muzsikás vznikl naopak jako spontánní reakce na oficiální folklorní ansámbly. Ale i jejich historie je zajímavá. Průkopníkem toho sovětského modelu gigantických souborů byl Igor Moiseyev. To byl choreograf který pracoval pro Bolšoj Teatr. Nenáviděl autentickou lidovou hudbu, dle jeho názoru byla něčím zcela nízkým, diletantským a podřadným, což ho motivovalo aby vytvářel “vysoký” folklor. Vše co dělal, bylo komponované, v jeho ansámblech dominovaly masy, nikoli jednotlivec, a dobře to zapadalo do časového kontextu. V Sovětském svazu tehdy probíhala násilná kolektivizace a drastické zemědělské reformy, s tím bylo spojené ničení národní identity, selského života i kultury, likvidace nezávislých farmářů, tedy kulaků. Lidé na venkově umírali hladomorem, a po válce východoevropské totalitní země formovaly své vlády podle sovětského vzoru. Každý měla svého ministra kultury a ti se odešel školit do Moskvy a Moiseyev jim ukazoval jak budovat folklorní megaansámbly.

Z článku v UNI, 2009/4