Anthony Joseph: Hiphop z Trinidadu inspirovaný karnevalem

27. 9. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

Anthony Josepha řadí kritika k 50 nejvýznamnějším černošským autorům, kteří ovlivnili britskou literaturu. On sám tvrdí, že k hudbě se vrátil jen proto, aby mohl vytvořit koncertní verzi své nové sbírky básní. Jeho mix rapu a free jazzu navazuje na celou plejádu umělců-revolucionářů, k nimž patří jazzový improvizátor Sun Ra či Linton Kwesi Johnson, průkopník dub poetry z Jamajky. Anthony Joseph se svým Spasm Bandem vystoupil v červnu na pražském festivalu Respect.

V jakém prostředí jste na Trinidadu vyrůstal?

Vychovávali mě babička s dědečkem, poslouchal jsem kalypso, funk, rock, největší událostí roku byl karneval. Jako dítě jsem začal psát, díky tomu že jsem vyrůstal sám s prarodiči jsem na to měl spoustu času.

Máte své hrdiny mezi spisovateli, anebo spíš mezi hudebníky?

Mezi oběma. Mám spoustu oblíbených karibských autorů, ale také muzikantů. Vyrůstal jsem s hudbou Boba Marleyho a taky zpěváků trinidadského kalypsa, jako byli Mighty Sparrov, Lord Kitchener.

Kalypso je sice trochu všetečná, ale přitom lahodně plynoucí hudba, od níž se ty vaše živelné hip-hopové improvizace drasticky liší. Proč?

Od svých dvaceti jsem vyrůstal v Anglii, a moje hudba je kombinací obojího, karibské hudby i funku a jazzu.

Co vás přivedlo do Londýna?

Zvědavost a ambice. Chtěl jsem poznat svět. Ostrov je jako malé město, ve dvaceti letech vám začne být malý, máte chuť utéct.

Bylo těžké odejít do Londýna a uživit se tam?

Nebylo, jako občan Britského společenství národů jsem nepotřeboval vízum. Měl jsem v Londýně přítelkyni, bydlel jsem u ní, založil jsem kapelu.

Co jste hrál?

Black rock, to, co ve světě proslavili Living Color. Londýnská scéna byla v tomto žánru velmi silná.

Vaše dnešní hudba se pohybuje mezi esencí svobody a čirou anarchií. Hudební image, které jste si tak vytvořil, je v ostrém protikladu s představou disciplinovaného literáta který píše poezii a přednáší na univerzitě. Nemáte s tím problém?

Je pravda, že část toho, co dělám, je absolutně nedisciplinovaná, a ta druhá naopak vyžaduje spoustu tvrdé práce. Jenže ta anarchie je jen na povrchu: posluchač nepozná, jak dlouho muzikant musel zkoušet. A tak to má přece být, výsledek musí být přirozený a svobodný. Pokud z živé hudby slyšíte nějaké vehementní úsilí, je to špatně.

Kdybyste měl strávit zbytek života na pustém ostrově, kde by ten ostrov byl, a co byste si s sebou vzal?

Určitě v Karibiku, vzal bych si s sebou Band of Gypsies od Hendrixe, Suffering and Smiling od Fela Kutiho, a taky pero a stoh čistých papírů.

Na Jamajce je hudba propojena s kouřením trávy, jak je to na Trinidadu?

Kalypso nemá nic společného s kouřením, ale s rumem, ten je pro kalypso tím, čím je ganja pro reggae. Každý ten styl má jinou energii. Tempo zkouřeného člověka, reggae, to je pomalá uvolněnost, kdežto kalypso je na opačném konci: rychlé rytmy, a tam vás dostane rum, což je na Trinidadu nápoj karnevalu.

Ideálem rastafariánů z Jamajky je návrat do Afriky. Prožíváte něco podobného na Trinidadu?

Lidé na Trinidadu jsou hodně smíšeného původu, moji předkové nejsou jen z Afriky, ale i ze Španělska, určitě jsou mezi nimi i karibští Indiáni. Matka mé prababičky byla Afričanka, a její manžel byl Číňan. Připlul přijel na Trinidad někdy roku 1880 z Venezuely.

Koncertujete s kapelou i mimo západní země?

Už několikrát jsme hráli v Africe, pokaždé to bylo úžasné. Posluchači jsou tam neskutečně vřelí, děti vylézají na podium, lidé hází květiny, všichni jsou daleko víc otevření než v Evropě. Já vím že to je klišé, ale nám se tohle v Evropě tak často nestává. Z mé karibské perspektivy mi přijde, že Evropané ztratili schopnost se otevřít, radovat se a užívat si svobody, tak jak to dovedou obyvatelé Trinidadu.

Necítíte se tedy jako černošský autor z Trinidadu zvýhodněn tím, že jste otevřenější a máte jako spisovatel daleko větší svobodu ve vyjadřování než bělošský autor?

Nevím, jestli to je tak úplně pravda, a navíc si myslím, že naopak běloši jsou ve výhodě, mají mnohem delší literární historii, nemají za sebou čtyři sta let trvající otroctví, které vymazalo jejich dějiny. Černošští autoři řeší problém ztráty minulosti, hledají své kořeny. Ale hlavně si myslím, že bychom neměli hledět na rozdíly bílý/černý. To máte jako s dějinami jazzu, tu hudbu vytvářeli bílí i černí.

Vaše hudba stojí na textech. Když tedy hrajete mimo anglicky mluvící země, upravujete nějak program?

Ne, protože hudba je univerzální jazyk. Z vlastní zkušenosti vím, že lidem všechno, co děláme, vždy dojde. Kdybychom tedy chtěli něco měnit, tak vlastně rozhodujeme za naše obecenstvo. Já si myslím, že publikum je dostatečně inteligentní na to, aby si to přebralo samo. Když jsme před třemi lety poprvé hráli ve Francii, měl jsem obavy, že lidé nebudou ničemu rozumět. Všechno jim to došlo přes emoce. Pochopili, oč nám jde, i když třeba pár zlov jim uteklo. Pro člověka, který vystupuje na podiu, je to výzva, aby to, co chce říct, přeložil do obecně srozumitelné podoby, třeba svými pohyby a intonací.

Vaše poslední album se jmenuje Bird Head Son, stejně jako sbírka vašich básní, co to znamená?

Ten název pochází od mého otce. Vyrůstal ve stejných místech jako já, a protože měl v porovnání s velkým tělem malou hlavu, tak mu jeho kamarádi přezdívali Ptačí hlava. Když jsem dospíval, jeho kamarádi byli už lidé středního věku, ale na tu přezdívku si vzpomněli a mě tedy říkali Syn ptačí hlavy. Takovou přezdívku člověk získá ještě než ho lidé začnou volat jeho vlastním jménem, je to tedy návrat k těm prvotním kořenům. Když jsem roku 1989 odjel z Trinidadu do Londýna, ta kapitola se uzavřela. A protože knížka i album je o mém dospívání na Trinidadu, zvolil jsem tu přezdívku jako název.

Z článku v Rock & Pop, 2010/7


Rubriky

Poslední články