Garifunové z Karibiku poprvé v Praze

30. 9. 2013 | Rubriky: Články, MaPA Akropolis

Hudební příběhy mohou být stejně poutavé jako ty nejlepší dobrodružné romány. Roku 1635 ztroskotaly u karibského ostrova Sv. Vincent dvě španělské lodě s otroky z Nigérie. Trosečníci prý nějakou dobu válčili s Kariby, místními Indiány, ale nakonec se smířili a rasy se promísily. Potomci Karibů a Afričanů jsou dnes známí jako Garifunové. O čtyřicet let později ztroskotala u Sv. Vincenta další otrokářská loď, na ostrov navíc připlouvají uprchlí otroci z Jamajky. Vedle Garifunů se tu usazují francouzští osadníci, ale když se ostrova zmocní Britové, dochází ke konfliktu. Pro otrokářský režim je přítomnost svobodných obyvatel černé pleti nepřípustná. Britové tehdy dovolili zůstat jen světlejším Garifunům, zatímco 4000 nejafričtěji vyhlížejících míšenců je deportováno na ostrov Roatan u pobřeží Hondurasu. Ale ani ten nebyl konečnou destinací, španělští kolonisté potřebovali pracovní síly, Garifuny převezli na pevninu, někteří z nich dokonce sloužili v armádě. Dnes žijí v Guatemale, Hondurasu a především v Belize. Tento maličkatý stát je jedinou středoamerickou zemí, v níž je oficiálním jazykem angličtina. Po získání nezávislosti v roce 1981 vznikla v Belize řada nových kapel, které spojily místní rytmy s elektrickými kytarami a vytvořili styl známý jako punta-rock.

Jazyk, hudba i zvyky Garifunů se v průběhu staletí staly ohroženými druhy. Roku 2001 je UNESCO připisuje na seznam “nehmotného dědictví lidstva”. Pobřeží Belize se svými lagunami a korálovými útesy představuje navíc turistický ráj. Zviditelňování garifunské kultury provázela kuriozní příhoda. Roku 2005 plánují hollywoodské ateliéry další pokračování filmu Piráti z Karibiku s Johnnym Deppem v roli piráta Jacka Sparrowa. Na pobřeží se chystá opulentní kanibalská hostina, uprostřed filmu domorodci vychloubačného piráta zajmou a opečou na rožni. Národní rada Garifunů v Belize protestuje: “Kanibalismus je mýtus, obrana národní suverenity je legitimní věc. Naši předkové byli především stateční válečníci a léta vzdorovali Britům, nejlépe vybavené armádě na světě.”

Život Garifunů je propojen s mořem, což se promírá i do jejich hudby, k jejich typickým nástrojům patří perkuse z želvích krunýřů. Zpěvák Andy Palacio a jeho producent strávili pět let přípravou alba Watina, které proslavilo hudbu Garifunů v mezinárodním měřítku. Oba tvůrci převzali na podzim 2007 v kongresovém paláci Fibes v Seville cenu veletrhu Womex a odehráli nezapomenutelný koncert. Uprostřed podia stál Palacio s kytarou, s jeho bílou košilí ostře kontrastovala černá pleť, temným odstínem daleko bližší Afričanům nežli světlejší pokožce dnešních amerických černochů. Vedle sólové kytary, baskytary a pestrého sortimentu garifunských perkusí Palacia navíc doprovázely dvě zpěvačky. Obě svojí živelnou bezprostředností působily, jako by si odskočily z banánové plantáže, ale ta majestátnější z nich dává svým oblečením jednoznačně najevo svůj postoj. Horní část jejích šatů je žlutá, dolní bílá a černá, což jsou národní barvy Garifunů. Černá je spojuje s Afrikou, bílá znamená mírumilovné úmysly, a žlutá reprezentuje nejen karibskou národní plodinu kassavu, ale též prosperitu.

Tři měsíce po koncertě přichází šokující zpráva: Andy Palacio náhle umírá ve věku pouhých 48 let. V jeho díle ale pokračují další muzikanti, například velmi úspěšný Aurelio Martinez. Skupina, s níž Palacio kdysi sklízel ovace, přijíždí do Prahy v reformované a omlazené sestavě, s celkem šesti zpěváky a zpěvačkami a dvěma mistrovskými bubeníky. Producent a zakládající člen Ivan Duran v ní působí jako kytarista.

Garifuna Collective vystoupí v pražské Akropoli ve středu 2. října

Původně psáno pro magazín MaPa


Rubriky

Poslední články