Babylonská hudební nadílka v Marseilli

27. 4. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

Přístavy jsou těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky, 20. století přineslo několik zásadních důkazů: jazz vznikl v New Orleansu, tango v Buenos Aires a Beatles v Liverpoolu. To, co se hraje na březích Středozemního moře, mapuje každoročně veletrh Babel Med v jihofrancouzském přístavu Marseille.

Navzdory krizi zažil Babel Med letos zatím svůj nejsilnější ročník, a svým programem Středozemí daleko přesáhl. K největším hvězdám patřila indická zpěvačka Rupa a skupina April Fishes z Kalifornie (v červenci hrají na Folkových prázdninách) a Novalima, peruánská skupina, jejíž album právě proniklo na vrchol žebříčku WMCE. Její mix lokálních tradic s elektronickými beaty svádí ke srovnání s Tango Projectem či Bajofondem i svým latinskoamerickým původem, ale realita je o něco složitější: čtyřčlenné jádro skupiny vystupuje se čtyřmi syrovými a autentickými hráči na cajón (ano, tato perkusivní bednička známá z flamenca je skutečně peruánským vynálezem) a zpěvačkou. Afroperuánská hudba se navíc od černošských stylů z Karibiku či Brazílie podstatně liší.

“Ten zvuk je hodně archaický, okolními styly nebyl ovlivněn,” říká kytarista Rafael Morales. “Černošské komunity v Peru žily dlouho v izolaci od světa, některé písně jsou staré až 400 let a zpívají se dokonce v původních afrických jazycích, například z Angoly. Byly předávány z generace na generaci uvnitř černošských komunit, až do 20. století je nikdo nezaznamenal. Pro nás Peruánce je to jako skrytý poklad, takže vnímáme jako privilegium že s ním můžeme pracovat a propojovat jej se světem. Samozřejmě, že známe Tango Project stejně jako japonské skupiny hrající elektronickou sambu, dříve nás možná ovlivnily, ale teď jsou naší prioritou živí hráči a ne studiová elektronika.”

Koncerty Babel Medu probíhají souběžně na třech podiích v obrovitém areálu bývalých marseillských doků. Napjaté očekávání vzbudil koncert Kamela El Harrachi z Alžírska, dosud neznámého zpěváka ze slavné rodiny. Jeho otec, Dahmane El Harrachi byl totiž v severoafrickém stylu chaabi podobným bardem-prorokem, jako Bob Dylan či Charles Aznavour na Západě. Evropané by o tomto alžírském Dylanovi ale dodnes nic nevěděli nebýt Rachida Tahy, který z jeho písně Ya Rayah udělal světový hit. Dahmane tragicky zahynul v dopravní nehodě roku 1980, když bylo Kamelovi 8 let, ale ten už se v té době od svého otce plné čtyři roky učil hrát na mandolu, jeden z typických nástrojů severní Afriky. V současné době připravuje první album věnované odkazu svého otce, a některé z písní představil v Marseilli. Obavy skeptiků, že se jen přiživuje na slávě svého otce, ihned rozptýlil. Sršel energií i zdravým sebevědomím, ale z jeho hudby jste zároveň cítili pokoru i napojení na všechny ty delikátní nitky hudby chaabi, které spojují Maroko a Alžír s Andalusií.

Hip hop v jazyce trubadůrů

Když procházíte marseillskými tržišti, zřetelně si uvědomujete, že vzdušnou čarou má tento přístav stejně blízko k Alžírsku jako k Paříži. A lokální patrioti navíc vnímají Francouze se severu jako nepřátelské vetřelce. Nápis na letišti nese hrdé označení Aéroport de Marseille Provençe, přičemž Provence byla ve středověku součástí historického regionu Oksitánie. Ještě ve 30. letech prý v Marseilli vycházely noviny psané v oksitánštině, ale dnes se s tímto jazykem setkáte už jen v písních, a to nejen tradičních. Nejhlasitější marseillská skupina, Massilia Sound System, sklízí velké úspěchy tím, že v oksitánsštině rapuje. Její vedoucí, Moussou T, se na Babelu letos představil s tříčlennou sestavou a atmosféra v menším z hangárů marseillských doků se vyhrotila. Obecenstvo se nahrnulo k podiu a přitom vytěsnilo fotografy z jejich uličky, Moussou T má u publika úžasnou autoritu aniž by vytvářel jakoukoli show. Naopak, sedí na židličce a diváky drží v šachu jen svým slovem a zpěvem, jeho písničky mají až dětskou upřímnost. Člověku připadá, že tak nějak to mohlo znít, když Beatles začínali v Liverpoolu.

“Každý přístav je přirozený tavící kotlík,” říká Moussou T a upíjí kořalku, kterou mu přivezl fanoušek z Okinawy. “Já měl kdysi reggae kapelu. Ve Francii máme problém s folklorem, lokální jazyky i tradice vytlačila francouzština, takže musíme hledat jinde. Když zpívám oksitánsky, tak mi vyčítají že do toho mícháme i angličtinu. Ale když pak přijedeme do Anglie, všem to je jedno, tam se stáváme součástí velkého světa, spolu s Japonci a Afričany.” Jednou z inspirací téhle zvláštní sestavy, na kterou na rozdíl od jiných frankofonních skupin britského publikum zabírá, je kuriozní žánr marseillská opereta. “To byl také typický produkt zdejšího tavícího kotlíku. Na hlavní třídě Canebière jsme měli před 70 lety 4 hudební divadla, a v nich se míchal jazz s hudbou Itálie, Francie i severní Afriky. Poslední velká marseillská opereta vznikla před 2. světovou válku a jmenovala se Ta gueule, Adolf, Adolfe drž hubu. Do francouzského libreta se vkládaly oksitánské verše i lokální postavy jako třeba rybář, to všechno patřilo k marseillskému kosmopolitnímu stylu. Takže ten dnešní kosmopolotismus v našich písničkách, to není můj vynález, ani to nemá nic společného s world music, ale navazuje na marseillská divadla před 70 lety.”

Divoženka z univerzity

Marseille je pro Alžířany a další Severoafričany bránou do Evropy. Na festivalovém programu nechyběl klasický arabsko-andaluský ansámbl, označovaný jako tarab, ale největším překvapením z této kulturní zóny byla zpěvačka Houria Aïchi, původem z Kabylie, berberské části jižního Alžírska, odkud pochází například dobře známá Souad Massi. Ale pokud Souad Massi používá severoafrické barvy a vůně v jemných dávkách, Houria Aïchi je na publikum hrne bez jakýchkoli kompromisů. Což na podiu vytváří půvabný kontrast. Zpěvačka totiž původně přijela do Francie studovat, stala se profesorkou sociologie, a své pěvecké vlohy, zděděné po matce a babičce, začala uplatňovat až dodatečně. Sofistikovaná dáma s načervenalým přelivem tedy působí na podiu jako rodilá Evropanka, ale jakmile otevře ústa, promění se v autentickou a zcela nekontrolovatelnou berberskou divoženku z pohoří Atlas.
Ještě odvážnější kombinaci představovala kapela Zaman Fabriq, Továrna na čas. Tvoří ji beatboxer, který svými ústy velmi účinně přebírá někdy roli basy, jindy naopak perkusí, kytarista zase střídá svůj nástroj s tureckým sazem a alžírskou mandolou. Egyptský šejk – což je v tomto případě titul respektovaného hudebního mistra, nikoli označení naftařského magnáta – zpívá sufijské texty. Na scéně mezi nimi exceluje temperamentní Francouzka zralého věku, která přitom svojí elegancí i hudební vitalitou působí jako pětadvacetiletá kráska, jejím nástrojem je bulharská flétna kaval. Dříve zmíněná hvězda letošního Babel Med, Rupa and the April Fishes z Kalifornie, se to této bleskové reportáže z přehlídky celkem 30 kapel nevešla – ale rozhovor je připraven na červenec.

Z článku v Rock & Pop, 2009/5