Pouštní blues mezi Gambií a Londýnem

14. 6. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

“Někteří kytaristé mají tendenci hrát jako rockeři, kopírovat velké osobnosti, třeba Jimi Hendrixe. To mě neláká. Nejsem ten typ co otočí knoflíkem doprava a chce aby bylo slyšet jen jeho,” říká Justin Adams, jehož si Robert Plant vybral před osmi lety do své skupiny Strange Sensation.

K nám ale přijíždí Adams se svým paralelním projektem, nazvaným prostě Justin Adams & Juldeh Camara. Nositelem toho druhého jména je Afričan z Gambie, virtuoz na jednostrunné housle ritti, jejichž kvílivé zvuky znějí mimochodem podobně mimozemsky jako kdysi kytara Jimi Hendrixe. Třetím členem této komorní, ale překvapivě hlasité sestavy je hráč na arabské perkuse Salah Dawson Miller. Společně pokřtí své druhé album Tell No Lies, které u nás v licenci Real World vydávají Indies, a to na koncertech v Ústí nad Labem (čtvrtek 25. června) a v Praze na festivalu Respect (pátek 26. června).

Kdo vlastně může za to, že vy tři hrajete dohromady?

Justin Adams: Juldeh, který žije už léta v Anglii. Někde zaslechl moje staré CD, a protože zapadalo do jeho hudebního vesmíru, zavolal mi. On pochází z národa Fulani, což jsou kočovníci, a jejich hudba je daleko bližší Berberům i tomu takzvanému “pouštnímu blues”. Já jsem vyrůstal v Libanonu a v Sýrii, takže arabské stupnice mi nedělají problém. Takže, to moje album dobře zapadlo i do jeho hudebního vesmíru, a navrhl mi, jestli bychom spolu něco nezkusili. Ale měl jsem zrovna hodně práce, produkoval jsem Tinariwen, takže jsme to museli odložit, a když jsem měl vše hotové, koupil jsem si nový notebook, dal jsem ho do garáže s repráky a mikrofonem, a zkoušel jsem nové věci. Hlavu jsem měl ještě plnou Tinariwen a hudby ze Sahary, a ze spolupráce s Robertem Plantem jsem měl nastudované všechny ty staré bluesové mistry z Delty. To byla moje průprava, která přesně odpovídala tomu, co také zajímalo Juldeh Camaru. A když mi pak odněkud zavolali, jestli bych neudělal koncert, odpověděl jsem že zrovna nemám kapelu, ale mohl bych nějakou dát dohromady. Pozval jsem ještě Salaha, s nímž se léta znám, vznikla tedy taková minimalistická tříčlenná sestava. Naše první album mělo v Anglii nadšené recenze, dostali jsme cenu BBC Radia 3, hráli jsme v Glastonbury i v Mexiku na Gnawa festivalu v Maroku.

Jak vlastně vznikají vaše skladby?

JA: Juldeh většinou něco zazpívá, v tom jeho tradičním duchu, a já se připojím na kytaru. Na první poslech to zní jako že hraju blues či rock, ale ve skutečnosti se snažím strefit do afrických stupnic a rytmů, takže Juldeh má možnost držet se své tradice.

Jak obtížné je zahrát ty africké melodie na kytaru?

JA: To je pentatonika, tedy jako když se pohybujete na černých klávesách klavíru. Podobně jako když hrajete blues na kytaru a potřebujete zahrát blue tone, musíte občas natáhnout strunu. Když jsme točili první album, strávili jsme jeden den ve studiích Real World, brali jsme jednu písničku po druhé, natáčeli jsme je live ve studiu. Zbytek jsme naopak pomaličku konstruovali vrstvu po vrstvě. Nejprve rytmické smyčky, velmi africké, já a Juldeh. Pak Juldeh zpíval a hrál, a nakonec jsem přidal kytary, cílem bylo udělat syrovou, zrnitou nahrávku, žádné technické jemnosti, něco jako staré R&B či rock and rollové nahrávky, studiová divočina. Druhá věc co mě inspirovala, byly staré kazety ze 70. let z Maroka, zkreslená neučesaná hudba, ta má taky rockovou atmosféru. Takže, architektura naší hudby je víc africká než západní. I když zvuk působí rockově, nepoužíváme bicí soupravu, ale ruční perkuse. Žádné hranaté rockové rytmy, ale swingující puls Afriky.

Namísto soupravy, do které se buší paličkami, máte tedy různé darbouky a všechny možné další bubínky, na které se hraje dlaněmi, což je koncept na Západě překvapivý, ale v Africe asi docela běžný?

Salah Dawson Miller: Všechno jsou to bicí, a pro muzikanty v Africe, odkud ta hudba pochází, jsou veškeré bubny i bubínky rovnocenné. Kdežto na Západě mají fixní ideu, že když se řekne bubeník, je to člověk který sedí za obrovskou hromadou bubnů a dělá velký rámus.

To vaše křestní jméno, Salah, nezní zrovna evropsky. Jak jste k němu přišel?

SDM: Moji rodiče jsou z Irska a Skotska, ale měl jsem velké štěstí, že velkou část svého života jsem byl ženatý z úžasnou tanečnicí z Alžíru. Od ní jsem se naučil spoustu věcí o životě i o hudbě. Když mi bylo 16 let, viděl jsem Jimi Hendrixe, ještě než natočil než natočil první album, to mi všichni záviděli. A když jsem se tedy oženil a vycestoval do Alžírska, přešel jsem na Islám, a tehdy jsem si mohl zvolit své nové, muslimské jméno. Vybral jsem si Salah, protože v Alžírsku je hodně časté. To jsem ale ještě netušil, že to je zdrobnělina jména Saladin.

Což byl ten původem kurdský vládce Egypta, který se dokázal ubránit Křižákům?

SDM: Ano, ale ty spojitosti jsem objevil až dodatečně. Zatímco Křižáci tehdy hráli stejnou roli, jako dnes fundamentalisté, on byl vedle nich úplný liberál.

Jaké to bylo, strávit podstatnou část svého života jako rádce, producent a hudební stratég skupiny Tinariwen?

JA: Mě hned napoprvé přišla jejich hudba jako propojení všeho, co je mi blízké. Připadal jsem si u nich na Sahaře jako ve středu vesmíru. Po hudební stránce jsme si absolutně rozuměli. Stejně jako já znali Ali Farka Toureho, blues, Boba Marleyho. Naše hudební jazyky nebyly tak rozdílné – i když životní zkušenosti ano. Měli za sebou válku, hladomor, deportace.

Že by tedy střed světa ležel právě někde na poušti? Nemáte pro to nějaký pádnější argument?

JA: Mám, protože město Timbuktu, poblíž kterého jsme jamovali, bylo od starověku křižovatkou karavan. Leží v místech, kde řeka Niger protéká pouští, na odvěkém rozhraní několika kultur. Z jihu sem zasahuje černošská Afrika, ze severu sem přicházely karavany až ze Středomoří, na které navazovaly námořní cesty. A ta hudební spřízněnost sahá ještě dál. Když třeba v Alžírsku vidíte Tuaregy hrát na flétny a velké tamburíny, tak vám ty jejich dvanáctiosminové a šestiosminové rytmy připomenou keltské tance ze Skotska a Irska. Za to všechno můžou obchodní trasy, které existují od dob Féničanů.

Z článku v Rock & Pop, 2009/6


Rubriky

Poslední články