V tomhle domě piano nebude!

29. 10. 2007 | Rubriky: Články, UNI, 2007

O finské slabosti pro akordeony s Marií Kalaniemi.

Z finských skupin u nás nejčastěji koncertují Värttinä, což je dobrou indikací vyhraněnosti, nikoli však pestrosti finské hudební scény. Na to, že Finů je pouhých pět milionů, se můžou chlubit takovou hudební různorodostí, kterou jeden úspěšný model zdaleka nereprezentuje. Kdybychom mezi těmi, kdo finskou hudbu sledují, uspořádali anketu, kdo je v poslední době nejhlouběji zasáhl, dost možná by se shodli na akordeonistce Marii Kalaniemi. Ne, v tomto případě se nejedná o zbožné přání autora, ale zcela konkrétní zkušenost ze setkání v Helsinkách letos na jaře, jehož se zúčastnilo zhruba dvacet novinářů a festivalových organizátorů z celého světa. Respekt, který vůči této docela nenápadné muzikantce většina z nás sdílela, vyjádřil s typicky anglosaskou zdrženlivostí ředitel Womexu Gerald Seligman: “Maria patří mezi hudebníky k vzácným postavám.” Maria Kalaniemi je přitom relativně mladá, je jí něco málo přes čtyřicet, a její téměř dvacetiletá dráha připomíná příslovečnou tichou vodu, která břehy mele. Zatím poslední album Bellow Poetry ale představuje zlom. Ze všech dosud vydaných alb je totiž nejosobnější, a přesto že vyšlo 2 lety, nezdá se, že by jeho aktuálnost vyprchala.

Maria Kalaniemi se pohybuje v oblasti, která je pro Finsko docela příznačná, tedy na pomezí lidové a vážné hudby. Taková kombinace by jinde působila křečovitě, ale Finové se k ní dopracovali přirozenou cestou. Finsko je zřejmě první zemí, kde se lidová hudba začala vyučovat ve škole, konkrétně na Sibeliově akademii v Helsinkách. Oddělení lidové hudby zde založil roku 1983 Heikki Laitinen, původně ředitel Institutu lidové hudby v Kaustinen, významném regionálním kulturním centru. Podobně jako moravští folkloristé studoval vážnou hudbu a sbíral lidové písně, ale jeho prioritou bylo umění hráčské improvizace. Laitinenovým krédem nebylo folklór uchovávat, ale “vytvářet takovou lidovou hudbu, jakou ještě nikdo neslyšel”. Maria Kalaniemi mi o něm před lety v rozhovoru řekla: “Možná, že kdyby zakladatelem byl někdo jiný, dodnes bychom hopsali na podiu v lidových krojích a hráli stále totéž.” Následující rozhovor vznikl letos na zmíněném setkání v Helsinkách, těsně před koncertem akordeonistky v koncertním sále Sibeliově akademie, na němž hrála repertoár z Bellow Poetry, s občasným přispěním elektrické kytary Olli Varise, svého manžela.

Kdy jste vlastně začala hrát na akordeon?

V osmi. U nás doma se akordeonová hudba hodně poslouchala, třeba z radia, byl to ten nejrespektovanější nástroj, hlavně pro moji babičku. Ta se mnou jednou zašla v Helsinkách do obchodu a koupila mi můj první akordeon. Já jsem souhlasila, začala jsem jako samouk, ale babička mi opatřila učitele. Navrhla jsem, že bych se mohla učit i na klavír. Babička, která s námi bydlela ve stejné domácnosti, rázně protestovala, že v tomhle domě žádné piano nebude, a že já se budu učit na opravdický hudební nástroj, a to je akordeon.

Mnozí z vašich posluchačů tvrdí, že vaše poslední album Bellow Poetry patří k nejspirituálnějším nahrávkám posledních let. Jak to vidíte vy?

Mí přátelé mi zas říkají, že tohle album zní přesně tak, jaká jsem doopravdy. A já si říkám: vážně? Někdy je totiž docela těžké, aby člověk analyzoval to, co sám dělá. A mě to ani nepřijde důležité. To si nechávám až mi bude sto let a budu sedět v houpacím křesle.

Ale souhlasím, že Bellow Poetry pro mě byl důležitý krok. Na tom albu je řada vlivů. Archaické finské tradice runo songs, pastýřské písně, hudba finských Romů. To je materiál velmi různorodý, a než se dostal na tu desku, musel projít transformací, protože já všechny ty písně hraju na jediný nástroj.

Tím nástrojem je akordeon, který patří spolu s kytarou ke světově nejrozšířenějším. V Čechách se mu kdysi říkalo zednické varhany. Nástroj mnoha tváří. Neobjevila jste u něj nějakou skrytou identitu?

Řada lidí si myslí, že akordeon je ideální pro rychlou, veselou, taneční hudbu, ale pro mě je na akordeonu nejdůležitější to, že pomocí těch měchů dýchá. Já tedy nechávám promluvit jeho duši. Ten nástroj má svůj život a duši, proto jsem album nazvala Poesie měchů, Bellow Poetry.

Jak vaše písně skládáte? Vy jste klasicky vzdělaná muzikanta, na Sibeliově akademii jste studovala a nyní tam učíte, člověk by tedy předpokládal, že skladby zapisuje do not.

Já jsem skutečně řadu let hrála klasiku, noty ovládám, ale svoji nynější hudbu vytvářím hraním, do not ji nepíšu. Album Bellow Poetry, to není něco co se zrodilo během jedné sezóny, ale vznikalo docela pomaličku, možná víc než deset let. Hrála jsem s mnoha skupinami i občasnými sestavami, to všechno bylo prima, ale celou tu dobu jsem si říkala: jednou chci udělat trochu jinačí projekt, sólovou a spíš meditativní záležitost, jen s akordeonem. Na to ale muzikant potřebuje čas. Já vím že teď je zvykem, vydávat nové album každý rok, což mi ale přijde hloupé. Když tedy nastal čas na albu skutečně začít pracovat, udělala jsem si volno. Přestala jsem učit. Potřebovala jsem nejen čas, ale také být sama, abych to všechno mohla udělat správně. Takže, některá témata toho alba se rodila celé roky, jiná vznikla za pochodu když jsem to nahrávala.

Jak probíhalo natáčení?

V domácím studiu, které jsme si s manželem Olli Varisem pořídili, to byla jediná cesta. Ve studiu za které platíte by se nedalo dělat. Tohle bylo jedno z prvních alb, které jsme tam s natáčeli.

Na vašem albu jsou jen dvě zpívané skladby, jedna ve finštině, jedna ve švédštině. Ta švédsky zpívaná, S’ Skimrande, je dost možná vůbec nejsilnějším momentem nahrávky, působí jako ty nadčasové hymnické skladby, z nichž nejznámější je americká Amazing Grace. Odkud vlastně pochází?

To je jedna z nejlepších milostných písní které znám, o moři a létu a všech těch krásných věcech. Zpívá se tam: moře nebylo nikdy tak třpytivé, jako když jsem uviděla tebe. To není lidová píseň, jejím autorem je novodobý švédský trubadur Evert Taube. Slýchala jsem ji od dětství doma, moje matka mluvila švédsky, můj otec finsky, vyrůstala jsem tedy uvnitř dvou kultur.

A ta druhá zpívaná, ve finštině?

To je finská romská. Já jsem se o romskou kulturu zajímala už od dětství. Když jsem byla dítě, dostala jsem se na trh, bylo to v Laponsku. Nakupovali jsme a já uslyšela zpěv romského kluka. Bylo mu stejně jako mě, asi devět let, a ten jeho zpěv mi pronikl přímo do srdce, byl v tom úžasný feeling. Od toho momentu jsem získala velký respekt pro finské Romy i pro Romy obecně. Překvapilo mě, jak silné emoce může hudba přenášet. Ve Finsku jsou Romové v dobré situaci, i když u nás se někdy objevuje rasismus, ale hudba dokáže všechny ty rasové bariéry překonat.

Vy jste donedávna zpívané věci natáčela jen zřídka, proč?

Je pravda, že všechny ty moje předešlé kapely a projekty byly spíš instrumentální. Ale začínala jsem u zpěvu. Když mi bylo pět, zpívala jsem na večírcích rodinných přátel. Takže, moje hraní vlastně přicházelo prostřednictvím zpěvu. A teď se chci víc věnovat propojování hlasu a zpěvu, interferenci mezi oběma zvuky. Někdy člověk hádá, je to z nástroje nebo z mých úst? Když to doma zkouším, nastávají docela magické momenty. Takovéhle schvíle jsou pro muzikanta důležité, jinak se začnete nudit a vaše hudba bude stagnovat. Já potřebují být jako muzikantka v pohybu, na cestě. Nestačí mít sto koncertů za rok a prodat tisíce CD. Ne že by to nebylo také důležité, ale zdaleka to není to hlavní.

Jedna z instrumentálek, Cranes of Spring, o jarním letu jeřábů, budí velmi různorodé asociace: k poezii Anny Achmatové, kterou jeřábi inspirovali, i k sovětskému válečnému filmu Jeřábi táhnou. Zjevně se jedná o symbol v severské kultuře velmi rozšířený. Jaký význam má pro vás?

Jeřábi jsou mí oblíbení ptáci. Ten zážitek, když je na jaře vidíte přilétat, ten zvuk, který vydávají, to je pro nás téměř archetyp, nadčasový signál, cítíte že to takhle bylo odjakživa. Ta píseň je mým drobným příspěvkem k záchraně přírody.

Vaší další aktivitou je učení. Jaké máte priority? Pravidla či tvůrčí myšlení?

Když se učíte lidovou hudbu, což tady na Sibeliově akademii skutečně probíhá, tak musíte poznat ty kořeny a styly, o tom nikdo nediskutuje. Ale to nejdůležitější přichází až potom. Každý student musí najít svůj hlas, hudební rukopis, vlastní cestu jak vytvořit něco nového a pokračovat v tradici. Musí umět improvizovat. Aby to dokázal, musí poznat svoje silné stránky, získat sebedůvěru. Takže, v tomhle se svým studentům snažím pomáhat. Mám třeba studentku, kterou zajímala hudba z Karelie. Na akordeon se tam hraje velmi živě a rytmicky, a já jsem jí řekla, proč nezkusíš najednou hrát a tancovat? Řekla jsem to sice trochu jako vtip, ale ona ho vzala vážně. Začala chodit do tanečních kurzů, a když přišla na další přednášku, tak už tancovala. Takže, já se cítím spíš jako hudební trenér, člověk který studentům dodává odvahu a pozná, v čem je kdo dobrý. I v lidové hudbě musíte hledat nové cesty a ne se slepě držet pravidel.

Z článku v UNI, 2007/10




Rubriky

Poslední články