Skladatelé v říši stínů (Hudba divokého východu III)
27. 4. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI
V prvním díle seriálu se Joe Boyd, jeden z prvních západních producentů který mapoval hudbu Východní Evropy, zmiňuje o ruském divadelníkovi Igoru Moiseyevovi: “Vše co dělal, bylo komponované, v jeho ansámblech dominovaly masy… Po válce východoevropské totalitní země formovaly své vlády podle sovětského vzoru. Každá měla svého ministra kultury a ti se odešli školit do Moskvy a Moiseyev jim ukazoval jak budovat folklorní megaansámbly.”
Igor Moiseyev zemřel roku 2007 ve věku 101 let, a byl skutečně jedním z průkopníků fenoménu, který v zemích za železnou oponou pokřivil několika generacím jejich vztah k lidové hudbě. Zatímco jeho bombastická show vytvářela budovatelskou variantu folklorních tradic, Stalin ničil vesnickou kulturu v terénu. Jaké následky to mělo na vnímání lidové hudby v tehdejším Československu, líčí zpěvačka a hráčka na cimbál Zuzana Lapčíková: “I když řada lidí měla tehdy lidovou hudbu ráda, v masovém měřítku se z ní stal propagandistický plakát. Maminčin bratr třeba jednou musel hrát v krojové košili na oslavě prvního máje když padal sníh, a pak prohlásil, že něco takového už víckrát nechce zažít. Tenhle člen naší rodiny tedy na folklor zanevřel, ale třeba maminka, která profesionálně na nic nehrála, mě k té hudbě nenásilně vedla dál. Přitom jsem pořád měla možnost výběru. Kdežto můj strýc, protože v situaci kterou prožil neměl možnost svobodně se rozhodnout, přestal hrát lidovou hudbu a začal hrát pop.”
Byl ale Moiseyev skutečně tak jednoznačným padouchem? Divadelní režisér, Zhenia Ibragimov, původem z Kavkazu, říká: “Měl své plusy i minusy. Tak například, obnovil zapomenuté tance anebo vytvořil nové tance v kulturách, které původně neměly tance ve své tradici. Díky němu vznikl zájem o rozvíjeni národních kultur na území SSSR.”
Vynášet černobílé soudy o umělcích, kteří byli nuceni žít pod drastických tlakem totality, je ošidné, ve stalinistické diktatuře neexistovala jednoznačná reprezentace dobra a zla, Americký hudební kritik Alex Ross ve své analýze hudby 20. století The Rest is Noise [Picador 2007] věnoval dvě kapitoly hudbě totalitních systémů. Jmenují se Smrtelná fuga, hudba v Hitlerově Německu, a Umění strachu, hudba ve Stalinově Rusku. V té druhé se rozepisuje o komplikovaných osudech Prokofieva, Šostakoviče a dalších umělců: “Černobílé kategorie nedávají ve stínové říši diktatur smysl. Ti skladatelé nebyli ani svatí ani ďáblové: byli to chromí herci vyhnaní na podium.”
Stalinův teror proti tradici
Joe Boyd ve svém článku “Jak Stalin vytvořil world music” (How Stalin created World Music, Independent 18 května 2003) píše o konfliktu dvou estetických názorů. Alternativu vůči Moiseyevovi představoval Mitrofan Etimovich Pyatnitsky: “Vztah mezi selským lidem a bolševiky nebyl nikdy snadný. Vesničané by jim mohli být vděční za vyhnání statkářů, ale přitom měli vlastní představu o organizaci práce a vzdorovali prvním pokusům o kolektivizaci. Hladomor počátkem 20. let přinutil Stranu aby farmářům poskytla prostor k samostatnosti v rámci Leninovy Nové ekonomické politiky. Ale podobně jako Margaret Thatcherová vůči horníkům z uhelných dolů, Stalin nikdy nezapomínal a nepromíjel. Koncem 20. let probíhaly na venkově čistky a masová likvidace kulaků, tedy prosperujících sedláků, a dalším plánem bylo rozdrtit venkovský proletariát tak, aby z něj vznikla nová společenská třída s novou mentalitou. Což znamenalo vymýtit pověry, náboženské zvyklosti, šamanismus, rituály, ne-socialistické svátky i regionální odlišnosti…. Slogan zněl: Vyhlašujeme válku minulosti.
Kulturní instituce dostaly příkaz: veškeré umění musí být povznášející, inspirativní a jednotící. Na poli “národní hudby” není prostor pro individuální projev, nejednoznačný regionalismus ani pro písně, které oslavují pověry, náboženství a mystiku. Estetika Pyatnitského, který venkovské styly respektoval, byla označená za podvratnou: “kulacké umění”. Vznikla nová koncepce, s vyškolenými skladateli, kteří komponovali plamenné “lidové písně”, klasicky vzdělanými vokalisty v afektovaném oblečení, založeném na romantické představě a baletními tanečníky, kteří to nedotáhli do Bolšoj Baletu, zmítajícími se na podiu v choreografické fantazii venkovské bujarosti.
Všichni tanečníci museli být vysocí 1.82 metru. Dokonce i obličeje žen – mladých pohledných a stejně vysokých – musely splňovat pravidla uniformity. Lidové ansámbly se staly gigantickými metaforami stalinismu: nadřazená vůle jednoho člověka diriguje transformaci kultury. Z temných, primitivních, tajemných a individualistických melodií venkovského Ruska se vynořil zářící, optimistický a progresivní, radostí hýřící hudební styl, v němž účinkující připomínající panenky nikdy nedovolí smutku, slabosti či nostalgii po starých způsobech aby zamlžil jejich slunečné grimasy. Improvizace, základní pilíř tradiční hudby, byla zakázána… Historické prameny udávají že na sovětském venkově ve 30. letech zahynulo mezi třemi a šesti miliony obyvatel. Venkovské tradice talentovaných řemeslníků byly zničeny, protože byly příliš individualistické. Celé národy, jejichž kultura nebyla schopná integrace do nového Sovětského plánu byly odříznuty od kořenů a násilně odsunuty tisíce kilometrů na východ. Lidové ansámbly jste mohli vnímat jako metaforu destrukce venkova – jako kdyby ty monstrózní představení potřebovaly ještě nějaký přídavná význam. V době, kdy hladovějící venkované umírali po milionech, tyto ansámbly předváděly své radostné tance i písně městskému publiku. Sovětský proletariát je šťastný proletariát!”
Z článku v UNI, 2009/5
