Píseň o nezvaném hostu (Hudba divokého východu VI)

14. 6. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

Maďarsko patřilo – hned po Jugoslávii – k relativně liberálním zemím bývalého Sovětského bloku. Zatímco v bělehradských či záhřebských knihkupectvích jste mohli koupit u nás zcela ilegální knížky od Alexandra Solžnicyna a George Orwella, v Maďarsku vznikl protipól sterilních, ale ideologicky protěžovaných folklorních ansámblů. Tento spontánní návrat ke kořenům získal jméno táncház [čti: tánc-ház] podle označení pro venkovské tančírny. Zatímco maďarské autority toto neoficiální hnutí opatrně tolerovaly, v Rumunsku, kam maďarští hudebníci odjížděli lidovou hudbu studovat, byly podmínky mnohem tvrdší. Režim diktátora Ceau­esca používal obstrukční zákony, šikanu na hranicích i policejní teror vůči místním hudebníkům, kteří s maďarskými hosty navazovali kontakt. K veteránům tohoto hnutí patří Muzsikás, skupina, pro kterou bychom v jiných východoevropských zemích jen obtížně hledali paralelu. Za svůj přínos získala loni na podzim výroční cenu mezinárodního hudebního veletrhu Womex, a letos 27. června vystoupí v Praze na Štvanici na festivalu Respect. Hnutí táncház i vznik Muszikáse jsou tématem další části rozhovoru s producentem Joe Boydem, který alba skupiny uvedl před 20 lety na světový trh.

Čím se vlastně lišila folklorní scéna v Maďarsku od jiných východoevropských totalit?

Samozřejmě, i v Maďarsku měli modelový státní soubor, který byl vzorem pro další ansámbly, regionální, městské, podnikové. Ale po krvavě potlačené “kontrarevoluci” nastaly v Maďarsku volnější poměry než jinde, a koncem 60. let dospěl jeden z těch menších oficiálních souborů, sponzorovaný tuším továrnou na laky, k radikálnímu nápadu. Jmenoval se Bartók ansámbl, a jeho členové, místo aby tančili podle nějaké akademicky vymyšlené choreografie, se učili tance ve vesnicích, studovali tedy jak lidé doopravdy tancují. Když to zaregistrovali zástupci toho státního megaansámblu, komentovali to velmi přezíravě, že to je neprofesionální a vulgární. Ale publiku se to naopak líbilo, a pak někdy kolem roku 1970 ten nonkonformní ansámbl přišel s návrhem na společné vystoupení, aby samo publikum ukázalo, kdo má větší ohlas. Bartók ansámbl to vyhrál s velkou převahou, kdežto ten státní ansámbl byl naopak vypískán. Všichni se chtěli naučit tancovat tím vesnickým stylem. Na konec koncertu účinkující z Bartók Ansámblu ohlásili: setkáme se opět za týden, ale přijďte o něco dříve, v půl sedmé. Nejdříve si dáme taneční lekci, a pak bude představení. To byl počátek hnutí táncház, tedy “taneční sál”, což v tom původním kontextu byla obvykle nějaká venkovská stodola. A právě z tohoto trendu se zrodila skupina Muzsikás. Dániel Hamar, basista skupiny, hrál nejprve ve školním orchestru klasiku, a o lidové hudbě měl velmi špatné mínění, režim mu ji naprosto zošklivil. Ale dobrovolně se přihlásil do jedné folklorní skupiny, protože to byla jedna z mála možností, jak se dostat do ciziny, na mezinárodní mládežnické festivaly, které třeba v Itálii často organizovala komunistická strana. Dánielova skupina dostala pozvání na festival do Taorminy na Sicílii, a Dániel tam viděl folklorní skupinu z Argentiny. Ti nehráli tango, ale venkovské tance, jejich projev byl na rozdíl od těch východoevropských skupin naprosto živelný, spontánní a sexy. To změnilo totálně jeho život. Když se pak dozvěděl o Bartók ansámblu, začal s nimi hrát. A tam se setkal dalšími členy Muzsikáse.

A jak jste se s nimi poprvé setkal vy?

Přes Mártu Sebestyén, kterou jsem viděl nejprve v Anglii s nějakou mezinárodní kapelou, ale vedle toho také zpívala s maďarskými skupinami, Muzsikás a Vujicsis. A ta mě pozvala na jejich společný koncert v Maďarsku. Obě kapely byly vynikající. Tehdy jsem vedl dnes už neexistující značku Hannibal, u níž jsem vydal Mártu Sebestyén, Ivo Papasova, Trio Bulgarka, Vujicsis, i několik alb Muzsikáse.

Ta jejich alba jste i produkoval?

Ne, nejprve jsem vydával alba, která vyšla v Maďarsku u Hungarotonu a já jsem si na ně koupil licence – první tituly byly Prisoner’s Song které společně natočil Muzsikás a Márta Sebestyén a samostatné album Márty. Licenci na další album, Blues from Transylvania, jsem koupil roku 1990 po pádu berlínské zdi už přímo od Muzsikáse. Náš největší úspěch byl, a tady si dovolím nárokovat svůj vlastní vklad, když jsme se chystali natáčet další album. Já jim pomáhal organizovat koncerty, úzce jsme spolupracovali, a tehdy jsem ji radil: Podívejte se, nemůžete hodit na trh jen další řadovou nahrávku Muzsikáse, za tím albem musí být nějaká myšlenka. Téma. Koncept. Šli jsme společně na oběd, a Dániel se v jedné chvíli zmínil, že na svých cestách do Transylvánie narazili na romské hudebníky, kteří kdysi vystupovali společně s židovskými muzikanty. Odpověděl jsem, že tohle je to pravé, do toho půjdeme, a tak vzniklo album Máramaros, The Lost Jewish Music of Transylvania, a to se ze všech těch mých alb s Muzsikásem prodávalo nejlépe. Domluvili jsme se na konceptu, oni si to vyprodukovali sami. Ta kapela byla hudebně soběstačná, dokázali natáčet kvalitní nahrávky bez nějaké producentské asistence zvenčí. Pracovali s dobrým zvukařem a v dobrém studiu. Jednou jsem se tam za nimi šel podívat, a jen jsme změnili pořadí skladeb a vyvážení nástrojů, jinak jsem nezasahoval.

Jaké to bylo vidět tehdy Muzsikás v jejich domovském prostředí? Celé to hnutí mělo přece trochu spikleneckou atmosféru.

Vzpomínám si na jeden krásný okamžik, mohlo to být v roce 1987, byl jsem v Budapešti, potkal jsem tam maďarskou dívku, byla taky zpěvačka, a šli jsme na koncert Muzsikáse který byl v malinkém divadýlku na univerzitě na druhém břehu řeky. Byla to fantastická show s tancem. V té první části byl moderní tanec což se mi většinou nelíbí, ale tohle bylo ohromné, s doprovodem maďarské jazzové kapely, bylo to hodně osobité, zvláštní a dobré. Ve druhé půlce titíž tanečníci, kteří předtím experimentovali, přišli na podium oblečení jako sedláci, tančili jak na venkovské svatbě a Muzsikás k tomu hrál. Bylo to opět nádherné, a pak přišlo finále. Když ta píseň začala, moje společnice sebou trhla, evidentně jí to zaskočilo, a pošeptala mi o čem ta píseň je. “Jmenuje se Eddig Vendég, Nezvaný host: vypil jsi všechno víno, rozbil jsi talíře, dámám jsi pošlapal šaty, zničil jsi večírek, opil ses a teď odmítáš odejít. Barmane – vyhoďte ho.”

To byla lidová píseň?

Ano – o typické situaci v baru, která by se mohla přihodit kdekoli. Ale to, že ji zpívali jako vyvrcholení, přišlo všem velmi odvážné. Ocenili to, ale také trochu čekali, že odvaha hudebníků bude potrestána, protože ten nezvaný host, Sovětská armáda, odešel z Maďarska i dalších zemí Východní Evropy až o několik let později.

Myslíte tedy, že v hledišti mohl být někdo od tajné policie?

Dříve možná, ale v té době už asi ne, začínala perestrojka.

Daleko větší riziko bylo tedy jezdit do Transylvánie sbírat ty písně?

To byla velmi choulostivá věc. Transylvánie je zcela legitimní kolébkou maďarské lidové hudby, což ale v éře totality představovalo podvratnou myšlenku. Až do první světové války byla Transylvánie součástí velkého Uherska, ale roku 1920 připadla Rumunsku. Ten masový návrat maďarských hudebníků k transylvánským hudebním kořenům mohl iniciovat nacionalistické myšlenky, a nic takového přece v komunistické zemi nemůže existovat. I Československo by se mohlo cítit dotčeno, kdyby Maďaři sbírali a oslavovali hudbu maďarských menšin na jižním Slovensku.

Eddig Vendég, text písně o nezvaném hostui s anglickým překladem (plus další písně z Maďarska, Rumunska a Balkánu)

Z článku v UNI, 2009/6