Sophie Hunger, dcera diplomata a klauna

14. 12. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

Málokterá zpěvačka dokáže okouzlit hlasovými nuancemi a muzikantskou vynalézavosti, aniž by si přitom pomáhala řečí těla. Sophie Hunger ze Švýcarska tu sílu má. Získá si vás jen zpěvem, i kdyby přitom stála za betonovou zdí.

Své první album nahrála se skupinou Fisher, druhé byl do-it-yourself projekt, natočený sólově v obývacím pokoji. Zpěvačce pomohlo zviditelnit se: její krajané The Young Gods si ji vybrali jako předkapelu, stejně jako trumpetista Erik Truffaz, s nímž ještě jako zcela neznámá vystupovala v Praze a Brně. Truffazův basista Marcello Giuliani pak produkoval její studiové album Monday’s Ghost, které pochybující amatérku proměnilo v rychle stoupající hvězdu. Nynější popularita v Německu, Švýcarsku a Francii je ale podložena kritickými superlativy, a to i ze země tak hudebně nekompromisní, jako je Británie. Časopis Mojo píše: “Podobně jako Polly Harvey zamlada je Sophii Hunger těžké ignorovat. Její album je uhrančivé, strašidelné a krásné.” Možná je to překvapivé, ale studiově vybroušená nahrávka přitom pramálo vypovídá o síle koncertu, o čemž jsme měli možnost přesvědčit se prvního října v pražské Akropoli. Paradoxní je, že nejmagičtější chvíle byly ty nejkomornější: Sophie odloží kytaru a zpívá u piana, její hlas se proplétá s trombonem. Na melodii dopadají, jako tiché sněhové vločky, pečlivě načasované tóny zvonkohry. Úžasnou komunikativnost zpěvačky posiluje i její kosmopolitní průprava. Sophie se narodila v Bernu, ale vyrůstala jako dcera diplomatů v Anglii a v dalších zemích. Své písně zpívané anglicky, německy i ve švýcarském dialektu komentuje s humorem, do něhož se silně otiskla její anglická výchova.

Vy jste prožila dětství v několika zemích. Jakou máte nejstarší vzpomínku?

Obličej mého bratra. Byl o pouhých 10 měsíců starší. Tehdy jsme žili v Anglii. Měla jsem utkvělou představu, že já a můj bratr jsme jedna osoba, že máme stejné myšlenky, neviděla jsme mezi námi žádný rozdíl. Ten jsem si uvědomila, až když jsme se pohádali.

Doma jste tehdy mluvili švýcarskou němčinou?

Ano, ale s bratrem jsem mluvila anglicky, protože jsme chodili do anglické školky. Taky jsem si myslela, že obojí je dohromady jeden jazyk se spoustou rozmanitých slov.

— Vážnost? Hloupost! —

Byla jste v Anglii jako dítě šťastná? Anebo to bylo lepší později ve Švýcarsku?

V Anglii bylo krásně. Ale když mi bylo sedm, vrátili jsme se do Švýcarska a mě začaly těžké časy. Celý můj svět se rozpadl. Psala jsem dopisy kamarádkám do Anglie, ale byla jsem ještě moc malá na to, abych je poslala. Když je v mém šuplíku našla moje matka, zjistila jak moc jsem nešťastná. Nic se s tím ale nedalo dělat.

Vaše skladby mají úžasnou bezprostřednost, ale přitom jsou to do detailu prokomponované miniatury. Jak je píšete?

Já noty neznám, všechno skládám buď s klavírem nebo s kytarou, někdy jenom zpívám a přidám k tomu rytmus.

Vaši muzikanti působí, jako by mysleli stejně jako vy, hodně to mezi vámi jiskří. Jak jste ty hráče vybírala?

Spíš došlo k tomu, že jsme si krok po kroku vytvořili vzájemně srozumitelný jazyk. Když tedy přijde někdo nový, chvíli mu trvá, než dožene to, co jsme se my navzájem naučili.

Máte humor v genech?

Já ho mám spojený s Anglií. Přílišná vážnost je tam považovaná za hloupost. Tolerují vám ji, jen když ji vyvážíte něčím legračním nakonec. Vše ostatní je nuda. Zkrátka, pokud člověk sám sebe nebere přehnaně vážně, tak vzbudí mnohem větší respekt.

— Tančící diplomat —

Když jste v Anglii vyrůstala, bylo u vás doma hodně veselo?

Ano, můj otec chtěl být vždycky klaunem, a když se nakonec stal diplomatem, tak mu to chybělo. Trpěl že v té profesi není prostor pro klauny. Tak si to doma kompenzoval.

V rodině se dvěma malými dětmi k tomu měl ideální příležitost.

Vzpomínám si že si třeba oblékl baletní sukénku, začal tančit a k tomu zpíval italskou operní árii. Často hrál na piano, ale nikdy z not, vždycky improvizoval.

Co považujete za svůj největší úspěch?

To, že jsem vůbec začala zpívat na veřejnosti. Když jsem byla mladší, strašně jsem se bála psát písničky, odkrývat své emoce. Styděla jsem se, to je něco víc než mít trému. A teď to všechno dělám, a pořád se stydím. Už to ale dokážu přemoct, protože ta hudba má velkou sílu. Vnímám, že je mnohem důležitější, než pocit studu. To je pro mě jako pro člověka nejdůležitější věc, které jsem dosáhla.

Kdy k tomu průlomu došlo?

Když jsem si uvědomila radost i svobodu z koncertování se svojí první skupinou. Album jsme vydali až o tři roky později.

A když jste potom v obýváku natočila první sólové album, získala jste nějaké ujištění, že to byl správný krok?

Publikum na koncertech. Přicházelo stále více lidí, hrála jsem ve větších sálech, přibrala jsem muzikanty, začalo to narůstat, jezdila jsem za hranice.

— Megahvězda jako oběť systému —

Ale nebojíte se, že když to naroste příliš, ztratíte sílu to kontrolovat? Když se člověk stane megahvězdou, může skončit jako oběť systému, jako se to přihodilo Elvisu Presleymu nebo teď Michaelu Jacksonovi. Nehledáte alternativní cestu?

Na tohle já zatím nedokážu odpovědět, ale svoji situaci zatím docela dobře kontroluju. Všechno, co jsem do svých 26 prožila, mi poskytlo pevnou půdu pod nohama.

Když přemýšlíte co budete mít k večeři, tak myslíte anglicky, německy, anebo ve švýcarskoněmeckém dialektu?

To může být kterákoli z těch alternativ. Když jen tak přemýšlím a medituju, tak je to němčina, když chci být upřímná, tak švýcarská němčina, a když za denního světla sním, tak angličtina.

Pokud byste si měla vybrat hudebníka či básníka, žijícího i z historie, aby vám dal lekci, kdo by to byl?

Fernando Pessoa. Psal portugalsky, čtu ho v překladu.

Vy v těchto týdnech také pracujete na novém albu. V čem bude jiné?

Více elektroniky – hraju na elektrickou kytaru, elektrické bicí, což kombinuju s akustickými nástroji které mám v kapele, jako je trombon či flétna.

Máte nějaké nové písně o nichž byste se chtěla zmínit?

Ne, dokud je nenatočím, je to tajemství. Ale tady v Praze jste už některé z nich mohli slyšet.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/11