Etiopie, Brazílie i Irán na festivalech střední Evropy

5. 10. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

Doba, kdy jsme nejen za hudbou Afriky, ale i končin relativně blízkých, jako je třeba Skandinávie, museli jezdit do Rudolstadtu, Berlína či Würzburgu, naštěstí už patří minulosti. V pestrosti máme ale stále co dohánět.

Zvláště v “menšinových žánrech” jsou zahraniční festivaly finančně, a díky tomu i programově, bohatší než naše. O to cennější je, že několika tuzemským festivalům se podařilo tento handicap překonat: pražskému Respectu, Folkovým prázdninám v Náměšti nad Oslavou, či ostravským Colours. Zatímco první dva patří ke komorním akcím s několika sty diváky, publikum Colours přesahuje dvacet tisíc – ale přesto si drží lidskou dimenzi, podobně jako zmíněný Rudolstadt (Německo), zatímco paralelou našich komorních festivalů je Glatt und Verkehrt v Kremži v Rakousku. Co tedy zmíněné akce přinesly v letošním létě?

Pokud existuje něco jako “hudební populismus”, pak Respekt představuje pravý opak. Letošní ročník se stal průlomem i pro hudebně nepřipraveného posluchače. Zvláště dobrou volbou bylo propojení bělošského a afrického blues s Justinem Adamsem a Juldeh Camarou, zatímco norská sámijská zpěvačka Mari Boine přilákala početné kultovní posluchače. Někteří z nich se o týden později přesunuli do Rudolstadtu. Tamní Tanz und Folkfest láká české kulturní turisty už od 90. let, kdy prožíval vrcholné období. Tehdy měl roli odvážně předsunuté hlídky, poprvé ve střední Evropě jste tu mohli slyšet dosud neznámé nástroje z Mali, hrdelní zpěvy z Tuvy či finské Värttinä. I když festival mezitím souběžně s německou ekonomikou zchudl, stále ještě patří spolu s world music podii Szigetu či Roskilde k první lize, vidět tu můžete jednorázové sestavy vytvořené specielně pro Rudolstadt. Letos jí byla Antimalerija, inspirovaná úchvatným albem remixů Huun-Huur Tu, mistrů hrdelního zpěvu ze Sibiře. V živém provedení se k bublavě drásavým hlasům i nástrojům připojili dva hosté, elektronický čaroděj a bubeník z Německa, který jinak doprovází Paul van Dyka. Narychlo připravený koncert sledovalo publikum na zcela plném hradním nádvoří se zatajeným dechem, zatímco manažer, Sasha Cheparukhin, mi skepticky vysvětloval: “Má to velký potenciál, pokud se to důkladně nazkouší jako když jsme hráli v Singapuru, ale s touhle improvizací spokojený nejsem.”

Hafezovo proroctví

Protože tématickou zemí letošního ročníku bylo Rusko, k vidění byly i další kuriozity, a to nejen ze Sibiře: Ayarkhan, tři zpěvačky a hráčky na brumle z Jakutska ve folklórně-futuristických kostýmech, i Dmitri Pokrovsky Ensemble, dnes už legendární průkopníci, kteří jako první porušil monopol stalinistických folklorních megaansámblů a vydali se pro totalitu velmi podezřelou cestou tvůrčí autenticity.

Ty nejlepší hudební lahůdky se v Rudolstadtu servírují ve dvou komorních sálech, v kostele a místním divadle. Sestry Mahsa & Marjan Vahdat žijí v Teheránu, ale alba vydávají v Norsku. Pokud vystupují doma, tak jedině před ženským publikem anebo soukromě v bytech. Jejich zhudebněná poezie sufijských básníků s doprovodem flétny, rámového bubnu a loutny setar působila naživo vřeleji než nahrávek, průvodní slovo vás rychle vtáhne do kontextu: “Následující text je od Hafeze, který žil ve 14. století a ostře se stavěl proti zasahování náboženství do politiky.” Zatímco v Teheránu zuří pouliční teror, sestry s optimismem vyprávějí, že film Persepolis exilové režisérky Marjane Satrapi je v Iránu sice na indexu, ale snadno ho tam koupíte pod pultem.

Severské ságy z Faroe

Lahůdkou naopak ze snadno dostupné, a na skryté talenty stále bohaté anglosaské scény byla britská folková zpěvačka Rachel Unthank se skupinou Winterset. Čtyřčlenná ženská skupina s houslemi, cellem a téměř klasicky znějícím klavírem dokázala i z nejpomalejších balad vykřesat úžasné napětí, lidé v sedě namačkaní v koncertním stanu soustředěně poslouchali. Ještě silnější dojem zanechala později na témže místě skandinávská skupina Valravn, jejíž zpěvačka Anna Katrin Egilstrřd pochází z dánského souostroví Faroe, ležícího uprostřed severního Atlantiku mezi Islandem, Skotskem a Norskem. Díky jazykové spřízněnosti připomíná hlasem Björk, ale náturou představuje úplný opak: její bouřlivý, extrovertní projev vytváří z temných a krutých severských balad hudební paralelu filmového Pána prstenů.

O příštím červencovém weekendu následují v Ostravě Colours, a o další týden později probíhají souběžně hned dva festivaly na obou stranách moravsko-rakouské hranice: Folkové prázdniny na zámeckém nádvoří v Náměšti, a Glatt und Verkehrt v Kremži v Rakousku. Právě na nich objevíte klenoty, které větším festivalům unikají. Lucia Pulido z Kolumbie, drobná zpěvačka s neuvěřitelně tvárným a energií nabitým hlasem, vystoupila na obou akcích, doprovázel ji Aquiles Baez, světově respektovaný venezuelský kytarista a skladatel. Rupa & the April Fishes, indická zpěvačka s kalifornskými hudebníky má díky ovacím v Náměšti cestu otevřenou i na větší a opatrnější české festivaly. Skupina prochází bouřlivou expanzí, stávající repertoár podezřele blízký romským kapelám z Balkánu rozšířily písně pro nové album inspirované rytmy Mexika a Karibiku.

Hudba pod dunajskými vinicemi

V Kremži, malebném městečku na Dunaji pověstném špičkovým ryzlinkem i veltlínským zeleným, mezitím vrcholí Glatt und Verkehrt, česky Hladce a obrace, několikatýdenní mix specialit jak místních, tak i ze zemí na evropských festivalech tak vzácných jako je Etiopie, které byl věnován samostatný večer. Zahájil jej Alemu Aga, virtuoz na obrovitou lyru, připisovanou židovskému králi Davidovi. Hluboké a bzučivé, tři tisíce let staré tóny, původně určené jako doprovod modlitby, mají daleko k trendům world music i k beztvaré “meditační hudbě”. Tady fungovaly jako stroj času, a to zvláště pro některé pražské kolegy, kteří se na zážitek předvídavě herbálně připravili. O vrchol se postarala Ejigayehu “Gigi” Shibibaw, etiopská zpěvačka žijící přes deset let v exilu, kterou doprovázela perfektně sehraná africko-newyorská kapela s dechovou sekcí vedenou jejím manželem, světoznámým producentem Billem Laswellem.

Do programu zasáhlo i počasí, kupodivu ale relativně přátelsky. Hrozící bouře si během koncertu věnovaného Finsku vynutila hodinovou pauzu, publikum bylo z bezpečnostních důvodů odvedeno do sklepních sálů, kde souhrou náhod objevilo prostřené stoly s množstvím lahví vynikajícího místního vína. Šťastlivci disponující vývrtkou je bez skrupulí otevírali jako piráti na potápějícím se Titanicu.

Berimbau i ciranda

Zcela vyprodaný brazilský večer zahájil Naná Vasconcelos, jazzmanům známý z dnes legednárního tria Codona z 80. let. Sólově působil ale spíš jako šotek typu Bobby McFerrina, a hlas kombinoval s velmi rafinovaným hudebním lukem berimbau. O gradující se napětí se pak postarala Marlui Miranda s magickými zpěvy Indiánů z Amazonie, k níž se připojil mág indických i evropských perkusí Trilok Gurtu. Oba, každý svými prostředky, pak úspěšně přivolávali i zaháněli déšť.

Ansámbl pianisty Benjamima Taubkina poté odvedl publikum na expedici regionálními styly. Hostující zpěvačky-bubenice ze severu Brazílie s tradičními písněmi z náboženského procesí prokázaly, že i duchovní hudba může být zcela dnešní, vzrušující a téměř sexy, nutno ale dodat, že tato varianta se smí praktikovat jen mimo kostel. Napětí vystupňoval instrumentálně vytříbený žánr choro, který vznikl ve stejné době jako jazz, jeho kořeny ale leží v evropské salónní hudbě. Nakonec nechají hudebníci ze sálu vyklidit židle a diváky učí tanec ciranda, velkolepou oslavu života a lásky. Rakušané s přispěním místních Brazilců vytvářejí obrovitý vlnící se kruh a odnášejí si zážitek, který jim vydrží až do příštího léta [viz YouTube]. Závěrečný, nedělní koncert pak přinesl netradiční pohled na anglosaskou scénu: uvedl jedinečnou postavu britského folku, kytaristu Martina Simpsona , osobitou a nadějnou písničkářku z USAAlelu Diane, a Ukulele Orchestra of Great Britain, proslulý kuriozními coververzemi od Lou Reeda přes Nirvanu až po Bacha.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/09


Rubriky

Poslední články