Petr Dorůžka - World Music » Shahab Tolouie: Siločáry hudby Iránu i flamenca se protínají v Praze.

Shahab Tolouie: Siločáry hudby Iránu i flamenca se protínají v Praze.

19. 10. 2009 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2009

Obliba flamenca v českých zemích stoupá a flamenco navíc inspiruje mladé hudebníky z krajů zeměpisně mnohem vzdálenějších. Zcela mimořádným hráčem je původem iránský kytarista Shahab Tolouie, který žije v Praze a letos vydal své první album Tango Perso.

Shahab toho do svých 35 let stihl víc, než jiní dosáhnou během celého života. Studoval hudbu i nástroje své vlasti Iránu, objevil španělskou kytaru i flamenco. Za ne zcela jednoduchých podmínek odjel flamenco studovat do Sevilly, kde strávil dva roky, naučil se všechny ty jazyky, které ke svému životu v cizině potřeboval, a usadil se v zemi, která je kulturou i temperamentem jeho vlasti značně vzdálená.

I když flamenco je hudba emocionálně velmi působivá, má spoustu skrytých vrstev. Začněme u vašeho alba Tango Perso, co všechno na něm najdeme?

Moje vlastní skladby, které čerpají z flamenca i z perské hudby. Já na albu zpívám, hraju na flamencovou kytaru, bezpražcovou kytaru, mandolu, iránskou loutnu setar s doprovodem perkusí a bezpražcové baskytary. Snažil jsem se název zvolit tak, aby vypovídal o podstatě, a tou je fuze hudby z Anadalusie a Iránu.

– Tango, tentokrát z Andalusie –

Možná by bylo dobré vysvětlit, na jaké tango ten název odkazuje?

Tango není v tomto případě tanec z Argentiny, ale specifická forma flamenca, definovaná rytmem a akcenty, a titulní píseň jsem zkomponoval na báseň středověkého sufijského básníka Hafeze.

Vzpomínáte si na první okamžik, kdy vás v Teheránu oslovila španělská kytara?

Když jeden rodinný přítel emigroval do USA, prodával svůj dosavadní velký dům včetně vybavení, a můj táta dostal přednostní nabídku. Vybral si jeden obrovitý akordeon a kytaru, za cenu která dnes odpovídá deseti dolarům. Můj starší bratr si tu kytaru ihned přivlastnil takže na mě zbyl akordeon. To mi bylo osm let, a když bratr nebyl doma, tak jsem si jeho kytaru půjčoval. Když otec zjistil, že mě ta kytara zajímá víc než mého bratra, tak ji přidělil mě.

A jak jste objevil flamenco?

Když mi bylo dvanáct, na večírku viděl jednu dámu ze Španělského velvyslanectví hrát flamencovou kytaru. To mi přišlo zcela úžasné. Dala mi několik lekcí, říkala že dříve měla žáky a že jí to chybí tak ani nechtěla peníze. V 15 letech se ale můj vkus změnil, hrál jsem na elektrickou kytaru všechno od Beatles až po Led Zeppelin a death metal. V 19 letech jsem měl fousy a dlouhé vlasy. Ale když jsem pak odjel jsem z Teheránu studovat univerzitu na severu Iránu na pobřeží Kaspického moře, objevil jsem nový svět. Ze špinavého velkoměsta jsem se dostal do krásné přírody. Les, moře, rybáři. Death metal mě přestal bavit.

– Soukromý koncert výměnou za vízum –

Takže jste se vrátil k flamencu?

Ano, sháněl jsem noty, filmy, nahrávky. Měl jsem sen, odjet studovat do Andalusie. Nejtěžší ze všeho bylo dostat vízum, k tomu bylo potřeba spousta úředních potvrzení, a já neměl ani bankovní účet. Zašel jsem na španělskou ambasádu, měl jsem s sebou kytaru, ale žádný z požadovaných dokumentů. Jen vytištěný email z hudební školy, kde mi na základě mých nahrávek odepsali, že u nich můžu studovat. U okénka byla úřednice, dodnes si pamatuji, že se jmenovala Carmen, zrovna někoho hubovala že nemá v pořádku žádost a vyhrkla na mě, abych jí ukázal všechny požadované dokumenty. Měl jsem ale jednu výhodu, trochu jsem už mluvil španělsky. Když si přečetla můj email, trvala na tom, ta škola musí poslat aspoň fax. Ale protože začátek výuky se blížil, navrhla ať přijdu zítra kdy mají sice oficiálně zavřeno, ale že pan konzul se na to podívá. Španělský konzul mě pak pozval do své rezidence a požádal abych mu zahrál. Mezitím, aniž bych si toho všiml, mi do pasu vytiskl vízum. A dodal jednu hrozně milou věc. Že na jedné straně existují lidé, kteří mají všechna ta potvrzení zaručující že se vrátí do Iránu. A pak jsou lidé, pro které je lepší aby se nevraceli. Odehrálo se to v docela těžké době po válce s Irákem.

Vy hrajete vedle kytary na setar, jednu z mnoha rozmanitých iránských louten, která se vyznačuje hodně dlouhým krkem. Čím je ten nástroj tak výjimečný?

Dají se na něj hrát čtvrttóny, což na evropské nástroje nejde. Pražce se dají po krku posouvat tak, aby to odpovídalo zvolené tónové řadě, tedy modu. Název znamená “tři struny”, ale to dnes už není pravda. Před dvěstěpadesáti lety přidali čtvrtou strunu, ale jméno zůstalo. I když některé nástroje či jejich jména se z Iránu rozšířily do Indie, indický sitar je navzdory podobnému názvu hodně odlišný.

– Potůček nebo zemětřesení? –

O setaru se říká, že jeho tóny jsou jak bublání potůčku v iránských horách, že jeho průzračné trylky přinášejí elegantní chvění slunečních paprsků ke kořenům stromů na poušti. Je to pravda?

Já tomu věřím. Na sufijských rituálech můžete třeba slyšet najednou deset setarů a k tomu bubny. Ta hudba má takovou energii, že začne vibrovat vzduch.

Když zpíváte texty perských sufijských básníků, jako Hafeze či Rumiho, jemuž se někdy říká Shakespeare Orientu, nezní ta 700 let stará poezie současným Iráncům jako něco archaického? Dokáže vůbec dnešní posluchač porozumět tomu starému jazyku?

Poesie byla v Iránu vždycky silnou součástí společenského života, pamatuju si na rodinné oslavy, že pozdě v noci, když byli hosté unavení tancem, vždy došlo na poesii. Vyjadřování těch středověkých básníků je možná formálnější než současný jazyk, ale všemu snadno rozumíte. Ty staré texty se neustále zhudebňují a u některých existují desítky odlišných verzí.

– Černý humor spojuje národy –

Jak si v Čechách zvykáte? Tady přece vládne úplně jiný temperament, lidé nejsou příliš otevření. Nebylo to ve Španělsku lepší?

Trochu mě štvalo na začátku, když jsem ještě neuměl pořádně česky. Ale věřím že každý národ má svůj způsob komunikace, to respektuju. My Peršani se dokážeme přizpůsobit, splyneme s prostředím, což je úplně jiný přístup než třeba čínské menšiny, které vytvářejí izolované ostrůvky a drží hlavně spolu. Když jsem se naučil jazyk, zjistil jsem že můžu jít do hospody a tam se s kýmkoli bez problému bavit. Jsem spíš introvert a v Česku se cítím víc doma než ve Španělsku, které mám jinak moc rád. A navíc jsem objevil typicky český černý humor, který naprosto miluju stejně jako Kafku.

Není blízký té jemné ironii, s jakou ve Francii žijící iránská režisérka Marjane Satrapi vypráví kreslený film Persepolis?

Je. Takhle by se Španěl nevyjadřoval. To mají Češi a Iránci společné. Z Iránu pochází mimochodem slavný spisovatel, jehož Kafka silně inspiroval. Jmenuje se Sadeq Hedayat, najděte si ho.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/10


Rubriky

Poslední články